Když cestujem, chcem to autentický. To znamená, že se neubytováváme v pětihvězda hotelu, protože proč, nemáme resorty s bazénem, když 200 metrů od nás je moře, chodíme radši na vlastní pěst než na výlety pořádané cestovkama a jezdíme s příručákem, protože to stačí.
Takhle to míváme běžně a takhle mi to vyhovuje. Musím ale říct, že Marakéš je prostě výjimečná. Ten turistický výlet byl fakt oddych a někdy si říkám, jestli by nebylo lepší tý autenticity trochu ubrat…
Dneska se s váma podělím o dva z těch míň příjemnejch zážitků a snad vám to budiž trochu radou a trochu útěchou, pokud vám něco třeba nevyjde ve smlouvání, jak byste si přáli. Nebo si to s náma prostě jenom prožijte a jděte zas dál.
Předevčírem si jdeme takhle z večeře, naučení, že já valím břicho co nejdál před sebe, ať nám daj všichni pokoj a jako obvykle to táhneme přes naše oblíbené trhy. Cestou se ještě trochu rozhlížíme a zdá se, že je nějak pozdě, všichni už balí. Mrkneme na hodinky, 20:45. To je regulerně naše nejpozdnější večeře, kdo ví, kde a čím jsme se tak zakecali. Ale co, do naší pomyslné večerky zbývá času dost a navíc, máme přece dovču.
Místní na nás ale začnou halekat, že trhy za 15 minut zavíraj. To bereme v potaz, ale tváříme se, jakože neslyšíme, oni by nám totiž chtěli ukazovat cestu, a to dost stojí. Michal vytahuje Google mapy, naviguje nás směr východ, ale ejhle. Kde se vzal tu se vzal, odchytil nás nějaký mladý týpek, že nás vyvede ven. Probíhá to asi takhle:
- Já vás vyvedu ven, zavíráme (přidává se k nám)
- Ne, díky (jdeme si dál po svým, bavíme se česky)
- Ale tady se zavírá, musíte pryč (stále jde s námi)
- To my víme, ale trefíme sami (začíná nám docházet, že fakt, že je tady jen jeden východ bude asi docela problém)
- Já vás tam dovedu, nic za to nechci
- NECHEME!!!
To už odvětíme hodně protivně a naschvál ho necháme kousek popojít… vezmeme to jedinou možnou odbočkou doleva a doufáme, že když mu dáme náskok a na chvíli zmizíme, dokážeme se pak vrátit a nenápadně se dostat ven. Obcházíme tedy jeden malý úsek a skutečně, asi si šel zpět po svých, vypadá to, že máme klid. Oba si oddychneme, ujdeme ještě 15 metrů a v tu ránu jsme u východu.
No a tam na nás čeká on. „Dejte mi moje peníze“ a už to jede. Nechcem Ti nic dávat, nic jsme od Tebe nechtěli, jasně jsme Ti to říkali… ale je to marný. A to už nás zahlídnou další dva, kteří si myslí, že jsme ho o pomoc požádali a barikádují nám i ten nejmenší proužek volného místa, kudy jsme předtím mohli možná utéct. V duchu si říkám, že jsme docela nahraní, kór když teď už jsou v přesile.
Podíváme se s Michalem na sebe a s takovým hezkým pohledem, že jako „radši jim to dáme, ať není průser“ se telepaticky dohodneme, že teda jako jo. Jenže ouha, to byl vejletíček támhle, večeře semhle, bankomat jsme neviděli ani nepamatujem, a tak u sebe máme v drobných poslední dvě eura (nepočítám teď český, maďarský a tak…). Podáváme jim teda dvě eura, který dáme dohromady, a pozor pánové se urazí jak hrnec. SAMOZŘEJMĚ. Jak si dovolujete nemít prachy, když jste si neobjednali službu. Tssss. „Berber money“ se říká těmhle drobnejm, a je to ostuda nejvyššího kalibru, když nezaplatíte aspoň 10 eček za něco, co jste nechtěli.
No nic asi nemusím říkat, že jsme došli domů dost nasraní a dost nám to zkazilo dojem z celého dne. Ale aspoň to dobře dopadlo, mohlo bejt taky hůř.
Druhej zážitek bude pro vás úsměvnější, pro mě ale ještě horší než tenhle. A sice, jak jsem k dalšímu tetování přišla. To si takhle jdeme večer po Jemaa el-Fnaa (ano, naše chyba), vyhýbáme se restauracím, chceme si dát džus a jít spát. Jsme oba vyřízení, měli jsme krásný den, ale už máme všeho plný zuby a potřebujeme si taky na chvíli odpočinout.
Snad to byla chvilka nepozornosti, snad jsme na pikosekundu navázali oční kontakt nebo máme na čele napsáno „okraď mě“, každopádně stalo se, dřív než jsme se nadáli, zatarasila nám cestu těhotná žena. Udělám krok stranou, táhnu Michala obloukem pryč, ať je jó jasný že nechceme nic a za hlasitého NECHCEME NECHCEME měníme směr a odcházíme.
Doběhne nás, postaví se před nás a znova spustí. Nabízí nám hennu. A hned je u ní druhá. JÁ TO NECHCI, NE, FAKT NE, DÍK. A zase zatáhnu Michala za ruku, ale už ani nevím, kam přesně bych ho táhla, oba možné směry zabírají paňmámy henařky. Ajajaj, bleskne mi hlavou, a už mi bere ruku, Michal pouští (zrádce!!!). A paní kreslí. Nutno podotknout, že stále kráčím rádoby směrem pryč a hlasitě jí říkám, ať si to laskavě nechá. Když mám počmáranou půl ruky, tak to vzdám.
„Jak dlouho to tam jako bude?“
„To vám vydrží klidně i 6 týdnů“ říká pyšně.
„Ale já to nechci.“ V duchu ještě dodávám, že je to hnusný, ale opravdu neskutečně hnusný. Otočím se na Michala, jakože „pomoc“ a koukám, že mu čmárá taky. Tak to taková zrada zas nebyla. Je k němu ale teda šetrnější, tomu by to mohlo držet krátce, říkám si okamžitě a závidím už teď.
A teď by mělo podle jejich přijít placení. Mně se chce brečet, že mám hnusnou ruku, Michal nevím, co si myslí, ale nic hezkýho to není, frajerka mi hennu ještě dvakrát omylem rozmázne, z toho jednou MÝM svetrem, takže mám zničenej i úplně novej svetr, a nakonec si drze řekne o 45 éček. Za jednu! Takže po nás chce 90 euro. No to si dělá prdel, i když se to usmlouvá níž, ne?
Chvíli nám vysvětluje, že je těhotná, gratulki ty vole, ale who cares, alimenty by měl platit tatínek, ne náhodný kolemjdoucí. No nic dopadlo to tak, že jsme jí dali všechno, co jsme měli.. asi 100 dirhamů, pět liber, a nějaký český prachy. Celkem teda asi 20 eur. Dost drahá sranda. Obzvlášť, když to žádná sranda nebyla. Kdyby to aspoň nebylo tak strašně ale hrozně hnusný.
Nejhorší je, že zaplatit prostě musíte. Takhle jsou to dvě baby, člověk by to i přepral, ale jak už víme z předchozího zážitku, oni se objeví pak další, nikoho nezajímá, že jste nechtěli, nikoho nezajímá, že jste to jasně říkali, dokonce ani že jste se snažili utéct. Jednou to máte, tak zaplaťte. A tahle bezmoc je pro mě hrozný peklo.
Večer jsme měli zase zkaženej, na džus nám nezbylo a já to prostě sundám dolů, i kdybych to měla vzít v Praze šmirglpapírem. Michal to měl kratší dobu, takže mu to docela šlo, já jsem to brala podle rad z internetu olejem – nefunguje, a zubní pastou – funguje, ale taky docela bolí. Nemám to dole úplně, nějaká pasta mi musí zůstat na vyčištění zubů, ale zítra už letíme do Prahy a tam si můžu drhnout ruku rejžákem a pastou do alelůja.
Na druhou stranu se radujeme z maličkostí a úplně se nám změnily priority. Třeba druhý den jsme si šli nechat vytisknout dva papíry a neokradli nás u toho. EPIC WIN. Takovou radost jsme už dlouho neměli.
