Když jsme byli ještě v Praze, kolikrát jsem si říkala jaká je škoda, že hospodský zahrádky fungujou jenom v létě. Určitě už jste to taky zažili, chladný leč slunný den, člověk by si rád dal jedno dvě venku. Z pohledu hosta, zabaleného do péřové bundy, který jen zaskočí, to je možná docela fajn, z pohledu servírky, která běhá v sukničce a košili bez svetru, už to ale taková sranda není.04
Dneska jsme měli právě jeden z těchto dní. Vzduch byl sice vcelku chladný, avšak sluníčko svítilo jako o život, a tak to jednomu ani nepřišlo. Naše zahrádka má navíc krásný výhled na oceán, a tak se rychle zaplnila. Nejprve nastoupil na plac kolega, který svedl několikaminutový urputný boj se zámkem na dveřích, ten však ne a ne povolit. Jak by taky mohl, když nebyl zamčený! Ukázalo se, že dá jenom pořádně zabrat otevřít dveře proti silnému oceánskému vichru. Nakonec se stačilo oběma rukama opřít do dveří a už byl na place. Všichni si tak zvesela objednali pití, a někteří bohužel i jídlo. A tady nastupuju na scénu já.
Kuchař mi podává objednávku prvního stolu, letmo prolítnu lísteček a už si nakládám na ruce horké talíře, které i přes ubrousek stěží udržím v ruce. Nejprve mě čeká známá cesta přes celý hotel, kuchyně se totiž nachází z mě neznámého důvodu na druhé straně než restaurace, a pak už zmíněné dveře na zahrádku.
Vrázím do nich bokem, ale ani se nehnou. Po třetí ráně už na mě kouká celá hospoda, jistě to pro ně musí být prima podívaná, a tak se do toho opírám ještě jednou, tentokrát pořádně. Konečně rána dostatečně velká na to, abych z ní měla pořádnou modřinu a zároveň otevřela dveře. Mám pocit, že hosté začnou co nevidět tleskat, a tak se honem vykrádám s talíři ven a pokládám je před hosty spolu s příbory, a poté šupem zpátky do kuchyně, abych se z toho vzpamatovala. Tak to bude sranda!
Při další objednávce už mě dveře zdrží jen na dvě modřiny a zase servíruji jídlo hostům. Společně se smějeme nad tím, že si nebudou moct utřít pusu, ani si dát k hranolkům kečup a sledujeme jak ubrousky i omáčky odlítávají někam daleko za hotel, načež se do mě opře vítr a tlačí mě zpět ke dveřím. Nevadí, zasmějeme se i tomu a já jsem aspoň rychleji zpátky. Takhle to pokračuje nějakou tu hodinku, až se zahrádka konečně vyklidí. Posbírám poslední skleničky i síly a raduji se, že se konečně pořádně zahřeju.
Samozřejmě mi štěstí nepřeje a do dvou minut sedí na zahrádce nový pár. Inu což, jeden stůl ještě zvládnu. V kuchyni mě čeká příjemné překvapení – hosté si objednali pouze předkrmy, což znamená, že talíře nebudou ani horké, ani těžké a navíc je poberu v jedné ruce, takže si snadno budu moci druhou otevřít dveře. Radostně vyjdu na zahrádku, ale tady mě sranda okamžitě přejde. Hned s prvním krokem, mě totiž šlehne do tváře jedna malá smažená rybka z talíře, který nesu. No co, tak budou mít o rybku míň. Ke stolu je to naštěstí jen pár kroků, a tak mi vítr cestou ufoukne jen tři rybky. To považuji za docela dobré skóre, talíře navíc vypadají pořád víc než plně, takže s úlevou předávám hostům jídlo a raduji se, že se mě to už netýká. Jak za sebou zavírám dveře periferně ještě zahlédnu jak se paní marně snaží pochytat rybky, které táhnou zpět do oceánu, ale to už jsem na cestě do kuchyně, a tak to nechávám být. Tam mě však čeká překvapení! Nová objednávka! Stejný stůl si objednává nové rybky! Achjo.
