Čtyřletá holčička se prochází po vesnici. Já. Přiběhne ke mně chlapec a snaží se mi něco říct. Jenže stále běží a i já se musím rozeběhnout, abych rozuměla jeho slovům. „Musíš běžet, koukej“. A vážně. Sotva se rozhlédnu, vidím nádhernou zahradu. Tolik zajímavých květin, chci si k nim přivonět, ale sotva zpomalím, zahrada zmizí, všechny barevné květiny se rozplynou a kolem mě se rozprostře šedivá barva silnice a domů, jen v dáli slyším hlas chlapce: „Musíš běžet“. V tu chvíli pochopím, že zahrada je neuchopitelná, nelze si sáhnout ani přivonět, člověk ji může jen cítit, musí ji proběhnout a i tak ji smí jen zahlédnout.
Přidala jsem do kroku a periferně zahlédla barvy, znovu jsem se rozeběhla. Květiny byly prokládány stromy všelijakých výšek i tvarů, které jsem nikdy neviděla. Vysoké se střídaly s malými, listnaté zase s jehličnatými, statné kmeny byly prokládány větvičkami. Žádné stromy ani květiny však nevypadaly tak, jak je znám. Sedmikrásky byly červené, pampelišky modré, slunečnice růžové, lilie zelené a orchideje černé. Všechny barvy byly výrazné. Vypadalo to, jako by někdo vzal barvičky a přemaloval lístek po lístku. Nemožné. Za běhu to nemohl nikdo dokázat.
Pustila jsem tuto myšlenku z hlavy a běžela, a běžela, nechala na sebe působit půvab magické zahrady. Nemohla jsem toho radostného a fascinujícího pocitu nabažit, měla jsem pocit, že běžím celé hodiny a pořád neměla dost. Nohy čtyřleté holčičky však nemohou běžet věčně.
