Zatím asi můj nejoblíbenější výlet. Dost jsme se nasmáli, když jsme stáli dole pod sopkou, jejíž spodek je jen taková kolmá hrana bez jakékoliv rozumné cesty nahoru a žertovali na téma, jak se tam asi dostaneme. Žerty přešli v docela jasnej plán, a tak, i když foukalo jako blázen, jsme se vydali na cestu.
Co jsme o sopce věděli? Že by neměla bejt aktivní, nahoře uvidíme kráter, široko daleko nikde nikdo a že se to dá, protože někdo už to před náma vyfotil. Co jsme o sopce nevěděli? Že je to soukromej pozemek, a zejména že cestou najdeme vystřílený broky a zbytek cesty se budeme bát, že z támhle toho domečku po nás někdo začne střílet, protože to je jejich pozemeček… ajajaj.
Naštěstí jsme ale neměli tolik času se tím stresovat, jelikož cesta byla víc než nepříznivá. Kromě toho, že sopka byla fakt strmá jako prase a nebylo se čeho chytit, protože tady nic neroste (vzpomínáte?), začalo taky dost zhurta foukat. Povrch byla taková oštěrkovaná zem, a můžu vám říct, že šlapat v tenisečkách, když vám to ujíždí pod nohama, vítr vás zfoukává zpátky dolů a po dalších deseti minutách jste asi tak o 30 centimetrů vejš, vydržíte jen omezenou dobu. Pak se na to vykašlete, a prostě se chytnete nějakýho kaktusu, čert to vem, hlavně že už tam budete. Vrchol demotivace ovšem je, když nahoru vylezete a zjistíte, že jste na špatným kopci. Ať se rohlížíme, jak se rozhlížíme, široko daleko ani kráter.
Michal to naštěstí nevzdává a jde obejít kopec, čímž zjistí, že jsme přeci jen docela dobře. Přehopsáme tedy po hřebenech jen o malý kousek vedle a skutečně už se můžeme pokochat kráterem jak hrom. To taky uděláme a už se vypravujeme na cestu dolů, tušíc, že to nebude jen tak. Není.
Dolů by to mohlo jít raz dva, pokud by vám nevadilo, že vás odvezou v černým pytli. Teda za předpokladu, že vás tu někdo najde. Pokud chcete ještě po slezení kopce dělat takový ty věci jako dejchat nebo chodit, není to zas až tak jednoduchý. Našli jsme si nejvíc vykaktusovanou cestičku z celýho kopce, protože jak už víme, kde je kaktus, je držadlo.. pravda, nepohodlný a trošku od krve, ale lepší než zlámaný nohy.
Střídavě jsme pobíhali, nadávali na kaktusy, sjížděli po zadcích a všelijak jeden na druhého (nebo prostě jen tak) padali, ale nakonec jsme to nějak dali. A víte vy co – stálo to za to. Tak kam příště, hm?
