Rimini, bejby, oujé. První dojmy? Hned po příjezdu zjišťujeme, že když řeknou lidi v Rimini „left“, myslí ve skutečnosti „right“. Těžko říct, jestli je zrovna tohle jazyková bariéra, nebo naprostá neschopnost celého městečka naučit se, která ruka je která. Po návštěvě restaurace už je to jasnější, opravdu tady anglicky nemluví. Nevadí, aspoň se snaží. Zatím nám všechno vychází skvěle, déšť ustal a můžeme si jít užít noční koupání.
Noční koupání je boží! Ze začátku to byl zvláštní pocit, člověk toho moc nevidí, moře vypadá najednou úplně jinak… celé to podtrhl měsíc, který byl téměř v úplňku a bouřka, která se hnala někde na druhém břehu. Jak říkám, noční koupání je boží. Přesně do momentu, než vylezete na břeh a zjistíte, že vám někdo ukradl telefony a peníze. Ajajaj.
Znovu jsme se přesvědčily, že tady anglicky skutečně neuměj. Pan recepční se ale snaží, horlivě všechno překládá google translatorem, a tak se dozvíme, že „policie, ráno, neudělá nic, 8-12“. Tak jo. Blíží se půlnoc, z emocí převládá vztek na sebe samé, „proč sis ten mobil brala? Jo, aha, tobě přišlo jako dobrej nápad mít s sebou mapu, aha aha, no blbý děvenko, teď ji nebudeš mít vůbec a máš to“. Zapínám notebook a směr můj přítel odchází několik zmatených zpráv ve stylu „jsme v pořádku“, „chce se mi brečet“, „ukradli nám telefony a peníze“, „to nějak zvládneme“, „mám vybitý notebook a nefunguje tu naše zástrčka do zásuvky“ a poslední „když se zítra neozvu, zavolej mámě, že jsme v pořádku, jen nemáme, jak se spojit“. Tadá, notebook vybitej.
Jdeme se projít, cestou si trošku pofňukáme, jaký to máme pech, trochu se zavztekáme a trochu samy sobě vyčítáme. Prostě super nálada. Když se chceme podívat, kolik je hodin, dochází nám, že to bez mobilu nebude jen tak, a v tu ránu si Žofka vzpomene, že nemá hodinky. Připomeneme si, jak vyběhla z moře, aby si je dala k věcem, protože nebude riskovat, že jsou fakt voděodolné, zasmějeme se té taškařici a jdeme zpátky na hotel, spát. Ráno moudřejší večera. Ještě před usnutím si však v hlavě sumíruju plán – musíme zajít na policii, pořídit papírovou mapu, nějaký malý budíček, ať nezaspíme přejezdy a rozhodně potřebujeme nějakou redukci do zásuvky, abychom se ozvaly domů.
Ráno mě vzbudí Žofka, která se vykrádá na chodbu, aby zjistila, kolik je hodin. Čtvrt na devět. Snídaně je až do 11:30, když budeme mít štěstí, stihneme policii i snídani, ale naděje si neděláme, holt si něco k jídlu koupíme pak. Jdeme se na recepci optat na cestu na policii a vítá nás jiný recepční se slovy „it’s you, you are you“, čímž nám dává jasně najevo, že už ho kolega seznámil se situací a rovnou vyndává mapu a kreslí cestu. Easy, to zvládneme. A navíc – máme mapu!
Na policii se znovu ujistíme, že tady fakt anglicky neuměj. Pán na recepci nám na otázku „do you speak English?“ odpovídá rezolutně „no“ (skutečně no, nikoliv „nou“), načež mává, ať počkáme, zuřivě telefonuje, a nakonec přijde jakýsi pán, který nás odvede do čekárny a zas zmizí. Čekáme.
Ani paní policajtka nemluví anglicky, teda „juuuust a little“, ale víte co? Vůbec to nevadí. Chce to jen nohy, ruce, tužku a papír. Mluvíme, kreslíme, ukazujeme, prostě hrajeme Activity bez vítěze, a nakonec to společnými silami, jako jeden tým, dotáhneme až k protokolu, který podepíšeme a můžeme jít. A je to. Nic dalšího se dít nebude, pachatele nenajdou, ale máme to z krku. UF.
Odměníme se vydatnou snídaní, kterou snad tak tak stíháme, když si ale chceme ověřit čas, na zdi na nás místo hodin vykoukne jen nápis „Time is not measured by clock, it’s measured by moments“. Tak jo. Propukneme ve smích a dobrá nálada nás neopouští, seženeme redukci i budíček (čert vem, že jsme zapomněly na baterky, takže stejně nefunguje) a radostně píšeme domů, že jsme to všechno zvládly, a že akorát holt nebudeme na příjmu. Odpoledne se jdeme koupat a tentokrát si zapomeneme na hotelu i ručník, ale co, ještě by nám ho někdo ukrad a o ručník fakt přijít nechceme!
V moři je nám opět skvěle, bavíme se jak malý holky, je tak nějak strašně super vypnout po celé té noci a dopoledni, co za nic nestály. Vlny jsou slušné, dost velké na to, abychom se vyblbly, ale zároveň dost malé na to, aby se nám něco stalo. Zatímco nám tyhle vlny neublíží a docela v pohodě to ustojíme, plasty to tak lehký nemají, nebo spíš naopak, mají to až moc lehký… zejména igelitové sáčky. No a jeden takovejhle igelitovej pytlík s fialovou šňůrkou donese vlna až ke mně, pytlík se mi omotá kolem ruky a… au!
Bolí to, pálí to, svědí to, ale nejzajímavější je, že v místě, kde vás medúza žahne, vám zůstanou stát chlupy. Nekecám, chlupy mi na předloktí postávají ještě několik hodin (vyfotila bych vám to, ale…), pak ale naštěstí bolest odezní, chlupy se vrátí na své místo a zůstává už jen rudá ruka a svědění. A to se dá vydržet. Aneb jak se říká v Rimini (nebo by se to přinejmenším říkat mělo): „Nikdy není tak hluboko, aby za chvíli nebylo zas mělko“.
Že mě o chvíli později žahla ještě jedna do nohy, snad ani nemusím dodávat. Ale aspoň jsme odešly z moře dřív, než začalo zas pršet. Zmoknout by nám tak ještě scházelo! Co nás čeká zítra nevím, jisté ale je, že s výletem na Kokořín se to nedá srovnat.
