A je to. Dovolenou jsme (jakž takž) ve zdraví přežily a je čas vyrazit domů. Snad poprvé se i těším, je úleva, že už se nemůže nic posrat. Vyzvednutí na letišti máme domluvené, stokrát jsme se ujistily, že tam náš odvoz skutečně bude, a tak už můžeme v klidu převyprávět posledních pár dní.
Začnu ubytováním, protože lepší ubytko jsem v životě neměla. Nebydlely jsme úplně daleko od centra, k Vatikánu i ke Colosseu to bylo cca 20 minut busem, klidné prostředí a hezké pětikilčo na noc na osobu. Massimiliano, kluk, který nás ubytoval, byl totálně zlatej. Celé to mají jako rodinný podnik, všechno je krásné, čisté, opečovávané, pokud se někdy budete chystat do Říma, vřele doporučuju se ubytovat právě tady: http://www.booking.com/Share-DdRs1aK
Massi nám všechno ukázal, vysvětlil, jak se používá kávovar, provedl nás po celém ubytování, pokecali jsme o Praze a cestování, pak jsme si sedli na obří terasu, dostaly jsme vodu a pivko a povídali si o Římě. Dal nám mapu v příjemném měřítku (díky bohu), vysvětlil, odkud co kam jezdí, jak se dostaneme z ubytka na všechna možná místa, včetně letiště, až to budeme potřebovat, co stojí za návštěvu a co ne, kam na nejlepší těstoviny a zmrzlinu a jaké pokrmy jsou typické pro Řím. Pak jsme si ještě chvíli povídali o všem možném a pak jsme to zabalili a šli odpočívat. S Žofi toho máme dneska plné zuby, bylo toho hodně, jsme utahaný, takže si jen skočíme pro pizzu do místní restaurace, vezmem si ji na terásku a pustíme si horor. Krásný večer.
Druhý den se nám nechtělo vůbec nic, a tak jsme se rozhodly, že si zasloužíme i nějaké to volno a celý jeden den jsme zahodily. Žádné památky, žádné celodenní výlety, prostě odpočinek. Uvelebily jsme se na terase, koukaly na seriály, jedly z lokálních restaurací a supermarketů a užívaly si, že nic nemusíme. Na Řím bude jeden den dozajista stačit.
Další den jsme se řádně odpočinuté vydaly na cestu. Nejprve je třeba ještě o chlup důkladněji popsat místní dopravu. Metra, v pohodě, ovšem autobusy. Na zastávkách není žádný jízdní řád, na cedulích nejsou vypsané ani všechny zastávky a jen několik málo zastávek oplývá vytuněným systémem, který ukazuje, kdy co pojede. Naše zastávky ne. Našly jsme si, že náš autobus jezdí jednou za 40 minut a vyrazily tak, aby nám to hezky vyšlo. Vyšlo, čekaly jsme jen půl hodinu.
První zastávka – Vatikán. Tentokrát jsem netušila ani orientačně, kolik zastávek máme jet, v autobuse žádné označení zastávek nebylo pro jistotu vůbec, a tak jsme jely stylem „až to bude vypadat jako Vatikán, vystoupíme“. Když už jsme jely fakt dlouho a dojely až do míst, kde chcípla i poslední Aloe, rozhodla jsem, že tady někde to bohem požehnané místo musí být a vystoupily jsme. Kupodivu jsme zastávku trefily, našla jsem si záchytné body jako Mekáč, banka a tak dále a vydaly jsme se směr Vatikán. Po půl hodině jsme dorazily ke svatýmu Petrovi, prohlédly si to a šly zas o dům dál.
Vatikán je fajn. Asi bych z něj byla mnohem víc unešená, kdyby kolem nebylo tolik žebráků a prodejců, kteří vám co vteřinku něco nutí. Nejvíc mě pobavil pán, který mi vysvětloval, že to je v pořádku, že ON TADY PRACUJE, takže se nemusím bát a zuřivě ukazoval na cedulku, kterou si bůhvíproč pověsil na krok. Já se vás nebojím, já jenom NIC NECHCI. K nasrání všech okolo jsme si nic nekoupily a jen jsme to mezi turisty rychle proběhly, chvilku se pokochaly a běžely zas pryč. A teď ta nejlepší zmrzlina v Římě – doporučení máme od místních a nelituju ani koruny, fakt to byla nejlepší zmrzlina, kterou jsem kdy jedla. Je to prosím pěkně tady a určitě se zastavte, pokud se do Říma chystáte.
Dál už to byla turistická klasika, měly jsme dost naspěch, takže jsme prolétly všechny paláce, z nichž název si pamatuju jen jeden – Benátský palác, ale ty další jsou hned vedle, takže když zamíříte tam, prohlédnete si je všechny. Přešly jsme pár mostů, několik uliček, viděly pár soch a doťapkaly až ke Colosseu. Ze všech must-see památek jsme vynechaly akorát Fontanu di Trevi, tu teda zas příště.
U Colossea nás zastavil další prodejce, který byl docela sympa (čti neodbytný jak prase), a tak jsme se na chvíli zakecali. Všechno fajn, dokud mi nezačal cpát na ruce náramky, že jakože dárek z Keni. Začala jsem je zase sundávat, že si nic kupovat nechci, ale to se mu nelíbilo „to je dárek, to je dárek“ tvrdil. Ok, když dárek tak děkujeme. „A teď mi zas dejte vy na oplátku peníze, něco pro rodinu“. A je to, to je kšeftař. Zasmála jsem se a vysvětlila mu, že tohle znamená kupovat, a to že já nechci, takže mu náramky zase vrátím a půjdeme každý svou cestou. „Nenene, to je dárek, to já chci peníze jen tak, to není za náramky“. Dobře, jenomže já žádný cash stejně nemám, takže chceš ty náramky zpátky? Vyštěkl na mě, že to je dárek a za brblání, že dárky nejsou zadarmo, odešel.
A to je asi tak vše, co k Římu protentokrát mám. Ale líbilo se mi tu hrozně a zase si sem někdy vyjedu 🙂
Tak ciao v Praze!
