Nevím, nevím, jestli tomuhle budeme říkat dovolená, jedno je ale jistý, všechen ten stres z Prahy opravdu zůstal v Praze. Není zbytí, i kdybychom si ho snad chtěli nechat, tady na něj není čas.
- Zvířata
Dobrý, Marakeš je ještě o kus pozadu, nadbytek tady není očividně v dost daleký fázi, aby se řešilo týrání zvířat na každým kroku, ale pro Evropana je docela náročný to sledovat. Možná pro mě o něco víc, jsem na to přecitlivělá, ale ani Michalovi se to teda kdovíjak nelíbilo. Tak třeba opičky, navíc chápejte – OPIČKY – na řetízku, bych ještě vydržela, ale to není všechno, oni do nich ještě kopou a bijou je.
Hadi na volno. Další kapitola sama pro sebe. Na tom mi vadí ještě i taková bonusovka, a sice, že se hadů bojím jako prase. Fakt nepotřebuju aby se váleli na každým náměstí. Znáte takové ty flétnisty, jak pískaj a kobry jakože tančí? Tak to je tady všude, na každým náměstí. Ale to je taky jenom začátek. Zaprvý nemaj jednu kobru, ale třeba 5-20 kober, a když jedna tančí, ostatní kobří kámošky si dělaj, co se jim zlíbí. A kobry by samozřejmě nestačily, to by asi nebylo dost zajímavý. Pojďte, přihodíme nějaký škrtiče. Takže si to shrneme.
Partička kober, z nichž jedna tancuje, čtyři až devatenáct dalších si dělají, co chtěj, od hraní karet, po (a to je častější) pokukování po turistech, s kterýma si chtěj asi jakože zahrát oblíbenou „had, jed a ty“. Vedle nich polehává několik spících škrtících introvertů – hezky pěkně v klubíčku po jednom, za to na jedný dece třeba ve dvaceti kouscích. Strašný trauma. Pro mě. Na druhou stranu pro ně dost možná taky. Nejsou v žádné ohrádce, beze srandy si tam leží na dece, kterážto je jediným ohraničením, že sem už se neplaz kámo, a která tím pádem nefunguje až tak spolehlivě. A tak se taky klidně stane, že jdete a jé hele had. Fakt doporučuju nonstop koukat pod nohy. Já jsem si jednoho takhle nevšimla a málem jsem na něj šlápla a můžu vám říct, není to příjemnej pocit. Naštěstí spal a nevšímal si mě. Určitě by ale začal škrtit, kdyby byl vzhůru a ještě bych zaplatila majiteli milion euro za to, že ho nějakým zázrakem sundá. Úplně se vidím, jak u toho smlouvám. Fotku tedy z vystrašených důvodů nemám, pardon.
- Lidi
Místní jsou horký hlavy se vším všudy. Hlasití, temperamentní a dost kontaktní. Nic pro mě. Dva chlápci se na benzínce chtěj překvapit, tak jeden druhýho praští do zad, div že na něj nevylije kafe. Jemně se začnou škrtit, dávat si herdy všude možně i nemožně, hlasitě na sebe křičí a ne, tohle není bitka, tohle je jenom zdravice, za chvíli už sedí oba u stolu, kouří, povídají si a baví se s úsměvem od ucha k uchu. Inu, jiný mravy.
Jinou kulturu pociťujeme na každým kroku, nebo teda alespoň já. V zahraničí mluvím víc já než Michal, prostě proto, že angličtina je pro mě úplně běžná. Tady ne. Tady se mnou nikdo nemluví. A když říkám nemluví, tak to tak fakt myslím. „Dobrý den pane, kam byste si chtěl sednout pane, co si dáte pane?“ Vždycky jenom čekám něco ve stylu „a nechtěl byste ji někam zamknout, aby nás neobtěžovala, pane?“ a na mě se ani nepodívaj. Je to děsně nepříjemný.
A tyhle byli zrovna ok, ale zas blokovali dopravu no
Asi jediná situace, kdy by mi to nevadilo, byl dnešní lehce atypičtější zážitek, kdy jsme si prohlédli místního pána se vším všudy. Kalhoty stažené, penis mu trčel z gatěk, v ruce obří dlažební kostku a běhal za pány a něco na ně arabsky vřískal. Těžko říct, jestli to bylo nasraný nebo ne… tady zní všechno nasraně. Naštěstí nás nechal být. Oba.
Jinak si místní rádi pospí, snídani máme na devátou a před touhle hodinou se tu ani nevyplatí vstávat. Všichni spí, město je mrtvý. Zítra jedeme na vodopády, a to je už kolem 8, snídani nám tedy přislíbili na 7:30, tak uvidíme, jak si se vstáváním v našem riadu poradí.
Kapitola sama pro sebe jsou taky prodávající. V podstatě je to tady jeden obrovský trh, na každém kroku prodejci, kteří vám budou vnucovat všechno a za každou cenu. Kdo neprodává, radí. Neustále nás někdo někam posílá, aniž bychom se ptali na cestu, často proto úplně na druhou stranu, než kam chceme jít. Samozřejmě za to chtějí peníze, se vší drzostí na vás zahalekají XY tamhle a dej mi 10 euro. Nedávejte. Urazíte je, ale sorry kámo, nikdo se neptal. Někteří už se ani neuráží.
- Jídlo, pití a restaurace
Místní jídlo… jako čekala jsem teda víc. Arabskou kuchyni miluju a tak nějak jsem si myslela, že Maroko bude patřit k těm top. Marakéš teda ale určitě ne. Měli jsme ucházející falafel v pitě, to mi chutnalo, jinak je ale všechno… nějak mýdlový. (Pozn.: zpětně jsme přišli na to proč – ve všem je levandule). Do všeho taky cpou kandovaný citron, což není nic pro mě. No a místní Tajine, tedy talíř, je vždycky něco (zelenina / kuře / jiný maso), který plave, ale jako opravdu plave, v kaluži vařícího oleje. Takže nejen že se to nedá jíst, protože je to hnusný, navíc je to ještě horký jako prase a jen tak to nevystydne. Jídlo tady je za mě obrovský zklamání, ale jako fakt obrovský. Jedinou výjimkou jsou snídaně, což je taky důvod proč tady nezhubneme.
Zeleninový tanjine, vypadá líp než chutná
K snídani nám servírujou marocký čaj, čerstvý pita chleba s olivovým olejem, olivy, sladké pečivo, domácí marmelády a Michalovi ještě jogurt, který si já nedávám. K tomu něco lívanců a fresh pomerančový džus… a zkrátka si žijeme jako páni. Aspoň ráno. Snídaně je tady fakt základ dne.
Snídaně, chutná líp než vypadá
Pomerančový džus – tedy vlastně pomerančový/mandarinkový, tady se to moc nerozlišuje, je tady na každém kroku. Není divu, ty oranžový citrusky tady rostou v podstatě jak plevel a v přepočtu vás vyjde 3dcl sklenice asi na 9 Kč. 5 nebo 7, když budete smlouvat. To chceš! My to pijeme celej den a nemůžeme si to vynachválit. Dvoudeckovýho freshíka v Praze za 70,- už si asi s chutí nekoupíme 😀
O restauracích potřebujete vědět jen dvě věci.
- Někdo se mě ptal, jestli si objednáváme na blint, nebo je to na meníčkách v angličtině – vždycky je to ve francouzštině a většinou i v angličtině, asi 95 % restaurací to tak má. Ale když říkám v angličtině, tak myslím v latince, ono to totiž moc překladu není. Tanjine přeloží jako tangine, Chawambra jako chawambra (ať už je to cokoliv), a pak tady mají něco, co se jmenuje cigars. A je to jídlo. Takže kdovíjak chytrý z toho nejsme a vysvětlený to nemaj, ale nevadí, stejně nám nechutí.
- No a ta druhá věc, kterou potřebujete vědět je, že si sem můžete do restaurací nosit vlastní jídlo a pití. Vždycky jen jedno z toho, ale můžete. Je jim jedno, jestli si přinesete pití odjinud a najíte se u nich, nebo jestli zajdete na čaj a dáte si k tomu vlastní véču z obchodu, nikdo to neřeší. V případě výletů a výletních restauraček si nemusíte objednávat dokonce vůbec nic, ale to už nám bylo fakt hodně proti srsti. Jim to ovšem neva.
