Máme za sebou první měsíc a půl (!) a konečně máme volno. Hned dva dny vkuse a oba, neuvěřitelný. Občas máme čas si zajet do Swansea, ale víceméně řešíme jen nákupy a jiné nezbytnosti. Tentokrát ale ne, tentokrát si dáme pořádný oddech a prohlídneme to tu. No dobře, tak u toho budeme muset vyřešit pojištění, ale to je snad jediná věc, co nás čeká. Důležité je, že si konečně prohlédneme ten Worms Head.
Bydlíme v Rhosilech, asi hodinu od Swansea. Malá vesnička, kde nic, tu nic, ale jezdí jsem hromada turistů. Proč? Protože Worms Head (a taky prej jedna z nejkrásnějších pláží světa… no nevím). I náš hotel se jmenuje Worms Head hotel. Všichni už tam byli, jen my ještě ne. Pokud totiž nemáte volno, je to nereálné, na Worms Head potřebujete fakt hodně času.
Worms Head je výběžek do moře, jakýsi poloostrov, který se na noc stává ostrovem. Prostě ano, při maximálním odlivu, tam projdete jakž takž suchou nohou, ale jak začne příliv, jste v prdeli, leda byste si doplavali, a to stejně nemůžete, protože je to zakázáno. Reálně máme asi čtyři hodiny, dvě na cestu tam, dvě na cestu zpátky. To dáme.
Hned zkraje jsme se zastavili u místních strážců v budce, jednak se tu Češi moc neobjevují, a tak nás už dávno prosili, jestli se můžeme zapsat do knihy návštěv, aneb náš podpis je pro ně cenný, a jednak jsme se chtěli optat na tuleně. Ti se často připlavou opalovat na výběžek a strážci je důkladně prohlížejí dalekohledem, aby mohli dát lidem zprávu, že tam jsou. Dneska nejsou, achjo. Asi netřeba říkat, že na tuleně jsem se fakt těšila, takže jsem byla řádně zklamaná, nicméně jsme dostali i secret tip, že to máme zkusit na jižní straně, kam dalekohled nedosáhne, a tuleni se tam často schovávají.
Cesta na Worms Head není kdovíjak příjemná, skalnaté oceánské dno, není zrovna příjemné na procházku v converskách, dost to klouže a musíte dávat setsakra pozor, abyste nezašlapali místní zvířenu. Na vysychající půdě tu na příliv vyčkávají všelijaké mořské potvůrky, škeble nebo poustevníčci. Hned jak jsme se vydrápali na kopeček, potkali jsme ovce. Ty tupounky jsou prostě všude. Po zbytek cesty na druhou stranu ostrova jsme debatovali už jen o tom, jak se tam dostaly, když jsme je nikdy, ale opravdu nikdy, neviděly na ostrůvek kráčet.
Cesta po ostrově už je něco úplně jiného, všude tráva, výhled na oceán, nám i svítilo sluníčko a ani moc nefoukalo. Na konci procházky vás čeká ještě jeden kopec, když ho ale vyšlápnete, stojí to za to. Krásný výhled na oceán, máte pocit, že stojíte uprostřed oceánu, což je v podstatě cca pravda, a je to prostě nádhera. A jak se tak rozhlížíme, tuleň!!! YES, fakt tady jsou. Válí se pěkně na kameni, užívá si poslední podzemní sluníčko, spokojeně mručí, škrabká se za uchem a občas si odskočí zaplavat. Má zkrátka dovolenou.
Chtěli jsme slézt až k němu, ale jednak nám bylo líto ho při jeho zasloužené pauze rušit, a jednak jsme se stejně už potřebovali vrátit, dokud je ještě odliv. Cestou nazpátek jsme potkali milé chlapíky z Cardiffu, velšany jak poleno, s kterými jsme se na chvíli zapovídali a jako obvykle nás čekala otázka, odkud jsme. Poprvé v životě jsem tak naživo zažila „aaaah, czechoslovakia!“…
Na závěr nutno říct, že Worms Head je zcela jistě místo, kde se Pythoni naučili Silly walku. Pravda to samozřejmě není, ale smysl by to dávalo. Procházka přes oceánské dno obnáší řadu velkých zdvihů kolen, úšlapů doleva i doprava, skoků, škobrtnutí a podobných. To je samozřejmě v pořádku, nicméně po půlhodinové procházce tímto stylem, jsme se přesvědčili, že přechod na pevnou zem nepomáhá, a motorika si stále pamatuje tento styl a občas vám zkrátka podobný kousek švihlé chůze hodí i dávno po tom, co jste již na souši. Díky bohu, že dneska mně nečeká večerní směna servírování, i když by to byla skvělá podívaná.
