První dny byly ve znamení odpočinku. Občas jsme se vykoupali v moři, přečetli knížku na pláži, zašli na jídlo, otevřeli na zahrádce apartmánu sekt a přiťukli si… Klasická dovolená se vším všudy. Jenže jen odpočívat a nic nedělat není úplně naše parketa, a tak jsme se vydali prozkoumat ostrov.
Začali jsme malou procházkou po centru Pagu, kterou jsme předpokládali na pár hodin, ale centrum je jen jeden most, pár maličkých uliček, jeden kostelík, nějaká ta socha, a to je tak vše. Ach, ta měřítka na mapách, že já si je nikdy nezkontroluju 😀 Nutno podotknout, že leč miniaturní, je to tu moc hezké a stylově to připomíná spíš Benátky, než Chorvatsko, které si pamatuju z dětství. Když už nebylo co dalšího objevovat, našli jsme aspoň nejlepší zmrzlinárnu tady a dali si pořádných pár kopců do nosu.
Navíc tam s námi mluvili v pohodě česky, což byla docela úleva, protože pro jednou jsme nemuseli řešit, jaký jazyk použít. Ať jedu kamkoliv, nemám problém se domluvit, první sáhnu vždycky po angličtině, ve španělsky mluvících zemích pak podle nutnosti opráším španělštinu a víc jazyků neumím, takže hotovo. Když se nechytnem, dáme to rukama nohama. Jenže Chorvatsko? Tady s váma někde nemaj problém mluvit česky, nebo česko-chorvatsky. Za to anglicky mluví jen někdo. A teď babo raď, co je nejlepší používat, že jo? Tak mi tedy řekněte, jak mluvíte v Chorvatsku vy? Chorvatsky? Anglicky? Česky? A je vám taky tak trapný, že nikdy nevíte, kterej jazyk použít? A máte taky pocit, že ať vyberete cokoliv, tak je to špatně? Jo? Good, jsem ráda, že v tom nejsem sama.
Ostrov jsme projeli celý křížem krážem, Michal mi chtěl ukázat skvělé místo, kde údajně přistálo ufo (taková malá pomsta za můj knihostrom v Berlíně, jestli si nepamatujete, doporučuju si osvěžit jednu z našich starších cest), ale bohužel to nemohl najít. Když jsme asi potřetí projížděli stejnou ulicí, že tady to někde musí být, našla jsem to nakonec já. Na jeho obranu, cedule která značila nijak nevypadající místo uprostřed ničeho, byla stržená a tudíž se dalo jen těžko poznat, že tady už se má zastavovat. Od silnice se šlo ale ještě několik kilometrů po vyprahlém kopci, a tak jsme se nakonec rozhodli, že si přímé polední slunce i s místem, kde beztak žádný ufo nepřistálo, necháme radši ujít a dáme přednost stínu v olivovém háji.
V háji jsme byli, to teda určitě, ale ve stínu nikoliv. Přestože stromů tam bylo víc než 80 000 (!!!), cestičky vedly elegantně přesně tak, aby se člověk dostal do stínu asi tak na jeden krok každých 120 minut, čti na šli jsme na přímém slunci úplně stejně, jako kdybychom bývali byli navštívili ono ufo místo. A tak jsme nakonec prošli háje jen půlku. Za to jsme se dozvěděli hrozně moc věcí o olivovnících i olivách, který jsem ani nevěděla, že potřebuju vědět. A taky že starý olivovníky jsou děsně cool vypadající stromy. A že tady jsou starý, ba dokonce nejstarší! Některým je klidně i 1600 let! Fotka by určitě byla lepší jindy než na ostrém poledním sluníčku, ale co už, když už jsme byli tady, nehrozilo že by to bylo úplně bez dokumentace. A stálo to za tu fotku? Ne. A za těch pár lahvinek oliváče, co jsme dovezli domů? Rozhodně! Olivový háj v Lunu je navíc jen jedno ze tří podobných míst na světě, z nichž je údajně právě tenhle ten nejpřirozenější, a tak rozhodně nelitujem, že jsme ho zažili doslova na vlastní kůži.
Cestou zpátky jsme ještě pořádně prodrandili Novalju, mrkli se jak Zrče nezrčelo a naplánovali si výletky na další dny. A o těch vám povyprávím zas příště.
