„Po tom všem, co jsi napsala, jak můžeš říct, že bys do toho šla znova?“ ptá se mě teď každej druhej. Protože je toho daleko víc, co jsem nenapsala. Zatím jsem si jenom postěžovala, ale pamatujte i na ty články předtím, na ty, kde jsem psala celá nadšená, že odjíždíme, že chodíme běhat, že jsme si všechno zařídili… Protože jsem na sebe pyšná, že jsem se sem vypravila, protože jsem hrdá, jak zvládám všechny překážky, a protože je to neuvěřitelná zkušenost, kterou už mi nikdy nikdo nevezme.
Tak v první řadě – peníze, které mám tady? O těch by se mi v ČR ani nesnilo. Ano, naši šéfové jsou skrblíci, nedávají nám dýška a na státní svátky makáme jako jedni z malá v zemi za klasický plat, a ano, dostáváme minimální mzdu, jenže ona ta minimální mzda tady je trochu někde jinde. Dostáváme nějakých 4,50 na hodinu, teď v sezóně jdeme pod 10 hodin denně málokdy, volno nemáme, takže jedeme v sedm dní v týdnu… těch 300 liber, tj. nějakých 10 tisíc týdně tady teď zvládneme. Z toho se pravda ještě strhává nájem a jídlo, ale stejně… V zimě to bylo naprd, ale teď máme dost. A mně baví mít peníze 😀 Koupila jsem si za peníze odtud foťák, notebook, pojedeme na měsíc na Bali, byli jsme na týden po Anglii, týden v Praze, máme na letenky zpátky a ještě nám zbyde… jó prachy jsme fakt vydělali.
Spoustu jsem se tady toho naučila. Moje angličtina šla sice o několik úrovní dolů, za to poberu daleko víc talířů, než jsem si kdy myslela, že je možné, dokážu zazpívat happy birthday ve welštině (schválně jak dlouho) a nebojím se mluvit s cizími lidmi, dokonce ani ty smalltalky už mi nedělají problém… naučila jsem se postavit sama za sebe, být samostatná, řešit si svoje problémy a potřeby sama. Počínaje vyplňováním papírů v Praze, přes zařizování pojištění, bankovního účtu a telefonu, až po reklamaci počtu pracovních hodin v zimě, kdy jsem se fakt stěží dostala na 30 hodin týdně… všechno to bylo a je jen a jen na mě.
A samozřejmě lidi. Já vím, že nejčastějc tady zmiňuju Adama, nebo nadávám na šéfy, ale jsou tady i jiní lidé.. Amy, která tady už nepracuje, ale která mi pomohla s hromadou věcí, co se jídla a cvičení týče, vzala mě na výlet mimo naši vesničku a taky mi ukázala mojí první veganskou restauraci v životě. Gosia a Sylwia, holky z Polska, díky kterým to tady přežíváme, s kterými společně nadáváme na to, jak jsou naši šéfové nefér, s kterými prožíváme ten každodenní život tady, v dobrém i ve zlém… častěji v tom druhém.
A hlavně a především, já já já jenom já. Otestovala jsem tady svoje hranice, zjistila, co od života chci, udělala na sobě kus práce, osamostatnila se, dospěla… a tak dále a tak dále. O fyzičce ani nemluvím. Prostě když nic jinýho, tak už jen kvůli tomuhle to stálo za to!
Zdravím do kraje a zase někdy něco napíšu, třeba, možná :)))
