Dva dny na prknech! V pátek jsme konečně vyzkoušeli surfování a sobotu jsme se rozhodli projezdit Bali na longboardech, protože skútr se omrzí a taky se dost ztrácíme, tak proč si to neusnadnit. Že nám dá surf zabrat O TOLIK víc, než longboard, a že je voda mnohem náročnější než rozpálený asfalt jsme nějak nečekali.
Na surfu nás učil Kuba – český asi patnáctiletý klučík, který se na Bali přistěhoval s rodinou před dvě lety. Chodí tu do mezinárodní školy a surfuje, jeho brácha chodí taky do školy a navíc vyrábí surfy, co dělají rodiče netušíme. Sraz jsme měli odpoledne a jelikož jsme netušili, co nás čeká, ale čekali jsme, že to nebude úplně easy, strávili jsme dopoledne na pláži a konečně si odpočinuli. Četli si, váleli se, odpočívali, prostě klasická all inclusive se vším všudy… a už byly tři a byl čas vyrazit na prkna co znamenají svět. Nebo spíš na prkna, co neznamenaj vůbec nic, a helemese máme trapný název článku, hurá.
Kuba nás vzal na pláž pro začátečníky. Na této pláži jsme již byli dva dny zpátky a byla skutečně fajn, dnes však foukal silný vítr, který nám dopoledne několikrát málem odvál slunečník a na vlnách to bylo řádně znát. Ty u břehu byly ale pořád vcelku neškodné, a tak jsme sebrali odvahu, že to teda vyzkoušíme. To jsme ovšem ještě netušili, že Kuba nemá ani pomyšlení na to, že bychom zůstali někde u břehu.
Kuba nás přivítal v neoprenu od hlavy k patě se slovy, že na něj je ta voda už fakt moc studená, má asi jenom 28°C chápete! Jasně, my ostřílení welšané to ale vnímáme jinak kámo. Vysvětlil nám veškerou teorii, základní pravidla bezpečnosti, jak vlnu podplavat, co dělat, až nás to smete, jak se na prkně postavit,, jak se vyhnout jiným surfařům a tak dále a už se hnal do moře a gestikuloval, ať běžíme za ním.
Tak zaprvé – fakt neumím běhat s prknem, který je o něco málo větší než já. Stěží ho udržím dvěma rukama, takový ty fotky, jak si surfaři nosí prkno v podpaží, tak na to prosím pěkně rovnou zapomeňte, my máme prkna pro začátečníky, ty jsou větší a nosí se těžko i na hlavě, přesto že je oběma rukama přidržujete. Už když jsem prkno položila na vodu, byla jsem totálně vyřízená. Jenže surfy to není jako snowboard, nikde žádná lanovka a vy musíte pádlovat jako o život. Kuba navíc zastává názor, že u břehu je na nás moc lidí, vůbec bychom si to neužili a hned by nás to vyhodilo na břeh, a tak nejprve asi 3/4 hodinu jenom pádlujeme proti proudu a snažíme se, jako opravdoví surfaři, najít správný spot. Celou dobu mám prkno přidělané ke kotníku moc napevno a už cítím, jak mě to bolí. A taky mě nevím proč, strašně palí nárty. Ale není čas to řešit, musím pádlovat, fakt to není žádná prdel.
Podplavat vlnu není žádná prdel, vždycky stáhla surf, který tak vlál za mojí nožku na provázku a stáhl mě dolů. Sotva jsem se vyhrabala na hladinu, šup, další vlna. Když už jsme plivali slanou vodu i ušima a kapacita plic se snížila na 2 % jejich objemu vypadalo to, že jsme se konečně posunuli dost daleko od břehu a můžeme si vyzkoušet první vlnu. Ještě chvilka teorie – co nejrychleji pádlovat, nechat se vlnou unést, vzpřímit ruce a přes zadní nohu vyskočit na prkno, žádné pomalé vstávání – a jdeme na to. „Pádluj, pádluj, pádluj“ slyším Kubu, jasně vole, už hodinu nedělám nic jiného. Ohlížet se na Kubu nejde, není čas, takže jen pádluju, pádluju, pádluju, a slyším, jak se na mě s obrovským hřměním řítí ještě větší vlna.
O tom, že bych se měla na prkně postavit jsem ani nepřemýšlela, pro dnešek mi bude stačit, když tohle přežiju. Vlna mě smetla neuvěřitelnou rychlostí, zuby nehty se držím prkna, ručky jakž takž vzpřímené, ať spolykám co nejméně vody a… jedu. Neuvěřitelnou rychlostí se řítím směrem na břeh, tedy místo, odkud jsem se hodinu dostávala na náš spot, a voda mě bere takovou silou, že si neumím představit, že bych se na tomhle někdy postavila, to prostě nemůže jít. Vlna mě donese skoro až na břeh. Nevím, jestli si surfování zamiluju, ale už minutu na to vím, že pádlování z duše nenávidím. Zpět na spot to zabere zase asi 20 minut a je tu další vlna a opakuje se nemlich to samé, co předtím.
Do třetice už do toho nejdu, pro dnešek mám dost. S vypětím sil lezu na břeh, nešikovně za sebou na kotníku táhnu prkno, stěží dýchám, nožky se mi klepou a jsem celá odřená. Sotva jsem dost daleko od vody a už nehrozí, že mě to smete zpátky do moře, uvolňuju si zničený kotník a vyřízená padám na zem. Několik minut jen tak uplyne, rozdýchávám netradiční zážitek a pak si zase sednu a jdu si zkontrolovat zranění. Nárty mám totálně do krve od prkna, kotník mám celý fialový, v místě, kde bylo zapínání moc utažené mi teče krev, zbytek nohy je prapodivně bílý a chladný, obě kyčle mám otlučené, pár škrábanců na těle, jedna boule na hlavě… to by šlo, do příštího surfování se to určitě zahojí.
Pak už jsem si jen dala pivo a dál seděla na pláži a koukala na Adama s Kubou, kteří ještě asi hodinu a půl dováděli ve vodě. Kuba tak jakobynic posedával na prkně a čas od času si sjel nějakou tu vlnu, Adam vypadal, že se chvílemi topí a chvílemi a sebepoškozuje prknem, pak chvíli honili prkno po břehu, protože se Adamovi očividině přetrhl řemínek, ale ne, já vám fakt pomoct nejdu, já vím, kdy to zabalit, a pak už se hnali na břeh, taky vyřízení. Přestože jsme ničeho nedosáhli, pokud nepočítáte přežití, Adam se vrátil s maniakálním výrazem a slovy „Miluju surf!!!!“. Panebože. Takže to přece jenom budeme absolvovat vícekrát… ale pak si musím připustit, že i mě to bavilo a vlastně se těším, že se na tom naučím. Ten den jsme už nic nedělali. Jeli jsme domů, dali si pivo a večeři a padli za vlast. Jó surfování je prostě boží.
Sobota byla na klídeček, surfovat nešlo, protože počasí, a tak jsme se vydali běhat. Na běhání po pláži jsme dávno zvyklí, a tak jsme toho museli využít. Co však z Británie neznáme jsou malincí krabíci, kteří se snaží dostat do moře, potkali jsme obrovské hejno těhle tvorečků, kteří se snažili obstát ve své první životní zkoušce. Strašně bych jim chtěla pomoct, ale vím, že se to nemá, nebyli by připravení na život, tohle je zkrátka zkouška, která je naučí přežít, s tím se pomoct nedá. Chvíli jsme je pozorovali, fandili, tleskali těm, co to dokázali a povzbuzovali ty pomalejší, vsadím se, že tak hnali do moře jen proto, aby se nás už zbavili. Potom snídaně a následná siesta, jsme trochu nachcípaní. Jednak si dáváme fyzicky dost zabrat nesmyslama jako je surfování, a jednak pořád přecházíme mezi vedrem a klimoškou, což je jak známo peklo.
Odpoledne jsme vytáhli longboardy a vydali se na malou projížďku. Nejdřív jsme to vzali do druhé Riviera vily, abychom se poradily, kde nejlíp jezdit a pak se vypravili na doporučená místa, kde nebylo tolik motorek, byl tam kvalitní asfalt, a kde jsme si náramně zajezdili. Milo nám cestu zopakoval tentokrát asi desetkrát, dost na to, aby ji pochopil i hluchý degen, a tak jsme to pro jednou i našli. Na první pokus!!!
Cestu nám lemovaly palmy, za nimi se rozprostírala melounová a rýžová pole, postupně se měnící v pastviny, opravdu nádherné místo. Dojeli jsme přes tyhle silničky až k oceánu a znovu si užili trochu toho odpočinku na pláži, kde jsme se na chvíli zchladili a už zase pelášili zpátky. Potkali jsme nejedno zvíře, ale zatím žádný opičky!!!!! Nechápu jak je to možný, maj tady být skoro všude. Cestou zpět jsme se zastavili v místním Warungu na skvělém jídle a zakončili tak parádní den ještě lepší večeří.
Teď jdeme naplánovat, co si užijeme zítra a s vámi zase brzy na slyšenou!
