Pomalu ale jistě míříme k domovu, rozhodli jsme se ale přece jen absolvovat ještě jeden výlet. Protože to máme cestou a taky proto, že kdy jindy navštívit slavné Plitvičky. Neděláme si iluze, že by tam bylo úplně prázdno, ovšem lidí tam asi bude méně než obvykle, tak ještě chytíme příležitost za pačesy.
Musím říct, že jak nejsme moc plánovací typy, tak letos nám to teda fakt nejde. Nevím, jak se nám to povedlo, ale nějak jsme prosrali jídlo 😀 Obvykle si u místní paní koupíme něco k snídani a pak pokračujem, dneska jsme si ale řekli, že zajedem do supermarketu, protože jsme tam chtěli vyzvednout ještě nějaké věci na doma, a že si teda koupíme něco do auta tam. Pak jsme přijeli na křižovatku k obchodu, kde jsme nějak zmateně zareagovali a dopadlo to tak, že jsme odbočili jinam a jeli teda rovnou směr Plitvičky.
Mně se dělá v autě blbě a jako jediné kloudné řešení mi přišlo to zaspat. To se naštěstí povedlo a co nevidět jsem spala jak miminko. Tak nějak jsem čekala, že u dalšího obchodu Míša zastaví a vzbudí mě, nebo že třeba zastavíme u nějaké kavárny, restaurace, no prostě že se najíme. Ne. Když jsem se vzbudila, už jsme byli skoro v Plitvičkách. Naneštěstí jen skoro. Už bylo opět před polednem, takže žaludek by dost nejspíš protestoval i mimo auto, ovšem v autě to byla úplně jiná paráda. Ale dojeli jsme. Zvládla jsem to a hned u parkoviště naštěstí byla hospoda, kde jsme si mohli dát oběd.
Mohli, ale nedali. Kdyby jo, dost nejspíš o tom ani nebudu psát. Ovšem před hospodou Míša prohlásil, že to tu má nastudované a tady vaří úplně nahovno, hrozně, děs, taková ta restaurace kolem který ani nechcete projít, natož se zastavit v ní, nebo tam dokonce jíst. Naštěstí takřka hned u vchodu jsou stánky, kde si můžeme něco k jídlu dát a nebudeme riskovat otravu. Dobře tedy. Vešly jsme do parku a, světe div se, mimo sezónu stánky zavřené. A tak jsme šli. Nalačno. Rozhodli jsme se pro vcelku velký okruh, což mě v dané situaci netěšilo, ještě míň však v momentě, kdy jsme po zhruba hodině došli zpátky na výchozí bod. Někde jsme špatně odbočili, a tak jsme si první půlhodinku cesty ještě jednou zopákli.
Plitvičky jsou krásný. Neuvěřitelně modrá, ne, tyrkysová voda, krásné velké vodopády, hromada vážek, všelijakých rybiček, krásně čistý vzduch a minimum lidí. Ráj. Bohužel však ani jeden stánek na několika kilometrech, a tak si z toho daleko víc, než všechny tyhle krásy, pamatuju svou snahu v 30+ stupních neomdlít a docupitat někam, kde se konečně najím. Ani nevím proč mi to dalo tak zabrat, fakt jsme celou dovču nehladověli, jíme poctivě a tělo by mělo něco vydržet, prostě mi to ale ten den nesedlo.
S nějakou desítkou kilometrů v nohách jsme konečně došli k lodi, která nás už měla jen převést přes jezero a dál už to měla být hračka. A právě tady, díky tomu že nám loď ujela, jsme konečně našli otevřenou hospodu. Zpráskala jsem hamburger, klobásu, hranolky a colu, což mě příjemně zasytilo, ale dobře určitě neudělalo a vypravili jsme se na loď. I zbytek cesty byl ve znamení přežití, i když teď jsem si to užívala o poznání víc, přece jen radši blbě z plného žaludku, než z prázdného. Moc si toho upřímně nepamatuju, na to, jaký jsem si slibovala zážitek, když tam nebudou lidi, to mám celý tak trochu v mlze 😀
I přes to všechno, co jsem napsala, to byl ale nakonec docela fajn den, od srdce jsme se zasmáli (to jde vždycky tím líp, čím je člověk zoufalejší, že jo?), viděli jsme neuvěřitelnej kus přírody a spoustu zvířátek. Poprvý jsem viděla kachnu nahánět a zobat rybky, a taky autobus couvat do kopce nebo se otáčet v zatáčce. No samé zajímavosti. A čím míň si toho pamatuju, tím víc mám uloženo ve fotkách, tak tady ještě krátké poohlédnutí za Plitvičkama aspoň takhle v obrázkách.
Pápá
