Dojeli jsme do Phuketu. Z přístavu jsme šli už klasicky pěšky, tentokrát proto, že na nás žádný tourist trapy neplatí, a tak když nám v lodi hlásí místní, že v přístavu nejezdí žádné mhd, a nejsou tam ani tuktuky, jen předražené private taxi, a že nám to dá levněji, hrdě hlásíme, že NEE, NECHCEME, MY PŮJDEME PĚŠKY. Jsou to ostatně jen tři kilometry.
Když dorazíme do hotelu, tentokrát naprosto bez problému, majitel je nadšenej „vypadáte nějak unaveně, to jste šli pěšky, ne?“ říká v žertu, a my přikyvujem. „Pěšky!! No to jsem ještě nikdy neslyšel, vy jste šli pěšky“. Křičel asi dost nahlas, protože se přišel podívat i starší chlapík (asi jeho tatínek) a my to znovu museli zopakovat. Vzhledem k tomu, že jsme je dobře bavili, přihodili jsme i historku o pěší túře v Krabi. Tolik smíchu, palců nahoru a „vy musíte milovat chození“ jsem už dlouho neslyšela. Dostali jsme proto spoustu tipů na pěší výlety, od tří kilometrových po dvaceti kilometrové trasy, se slovy, že se nám to bude moc líbit, že se nachodíme.
Po tom, co jsme se ubytovali, jsme vyrazili na večeři. Tentokrát se nám dost zadařilo, a přestože jsme to neplánovali, přijeli jsme do Phuketu přesně v první den místního street food festu. O zážitek jsme tak měli postaráno. Ochutnali jsme spoustu místních dobrot po maličkých porcích, od nejpálivějšího salátu, který jsem kdy jedla, přes lahodné kokosové palačinky, po spoustu věcí na špejlích. Dali jsme si i dezert, něco, co vypadalo jako creme brulée. Michal tvrdí, že to chutnalo jako houby, já, že jako pudink s piškotem, při hlubším zkoumání, jsme ale museli uznat, že pravdu máme oba. Tohle falešný krembrylé, jsme si mohli dát nahoře zdobený oříškem, nám se ale víc zamlouval karamel. Jenže to nebyl karamel, byla to smažená cibulka. Na cestu domů jsme si vzali ještě ovocný džus a marcipán – kachničku a melounek. Musím vůbec říkat, že to nebyl marcipán? Bylo to jakési bramborové těsto v želé a bylo to pěkně hnusný.
Mně se zážitek ze všeho toho jídla protáhnul až do následujícího poledne. Za tu dobu jsem spořádala skoro celý platíčko endiaronu, a stejně to nestačilo. Paráda. To už je podruhý, během prvního týdne. Ráda bych dodala, že zásoby endiaronu už se dost tenčí a měli bychom s těmahle fórkama přestat.
Druhý den jsme všechny pěší výlety zavrhli, mně totiž ještě bolelo břicho. Dali jsme proto přednost nepěší dopravě, konkrétně motorce, protože je to zdaleka nejlevnější varianta dopravy tady.
Byli jsme u Big Buddhy, který byl fakt velký, ještě větší než jsem čekala, a dýchla tam na nás skvělá atmosféra. Přirozený chládek uvnitř, byl k meditaci ideální. Celé to místo na mě udělalo neuvěřitelný dojem. Nechali jsme se pocákat vodou od kněze, obmotal nás jakýmsi náramkem, což ale nevíme co znamená, přispěli jsme něco na rekonstrukci tohoto skvělého místa, koupili nějaký ten suvenýr, nafotili výhledy, pomodlili se (jak říká Michal) a vyrazili dál.
Další zastávkou byl chrám Chalong, kde Michal přišel na to, že je dost spálenej. Vzhledem k tomu, že ředkvička by vedle něj vypadala jak bělásek, musela jsem mu dát za pravdu. Já jsem v cajku, ale uznávám, že nos mi taky trošku červená. Tak jsme se rozhodli si dát v drsném odpoledni pauzu, otočili to na hotel a ven se vydali zas až těsně před západem slunce.
To jsme si udělali výšlap na Opičí kopec. Kam až to šlo, jsme dojeli na motorce, posledních pár kilometrů jsme ale stejně museli pěšky. Přečetli jsme si, co všechno nemáme dělat, zejména mě pobavilo „nekrmte opice a nesnažte si vzít zpátky jídlo, které vám ukradly“, co všechno od nich můžeme chytit, když nás kousnou, a šlo se. Opičky miluju, ale musím říct, že z tohodle množství už jsem měla docela respekt. Všechno to ale dobře dopadlo, ani jedna nás nekousla, i když jedna co asi přijela z Maroka, šla Michalovi naprosto suverénně do kapsy pro peněženku. Nenene a „ďiďiďi“ naštěstí fungovalo dobře, a tak jsme byli co nevidět zase zpátky pod kopcem a hurá domů. Večeře a spát.
Zítra se konečně přesouváme do Khao Soku a já už se nemůžu dočkat.
P. S.: Některým z vás jsem slíbila poselfiečkovej trapas, ale pak jsem na to při psaní zapomněla, a teď se mi nechce hledat, kam bych to vmáčkla, tak tedy dovětkem: Fotili jsme se s Michalem u západu slunce na opičím kopci, pro jednou jsme taky udělali hezký selfiečka, ať teda máme i nějakou pěknou vzpomínku. No a tu si všimnu, že se tam fotí na selfiestyl dvě holky a vidím, jak se na displeji ne a ne trefit tak, aby tam byly obě.
Nabídla jsem se tedy, já dobrá duše, že je vyfotím. Jsem zvyklá, že tady skoro všichni mluví anglicky, když ne, tak se vždycky domluvíme nohama rukama. S těmahle ne. Nejdřív nadšeně braly můj telefon, že jasně nás vyfotí. Zkusila jsem tedy pantomimicky naznačit, že ne dík, to já se nabízím, že vyfotím vás. Jenže mi pantomima nikdy nešla. Slečny to pochopily tak, že se chci vyfotit s nima. Zkusila jsem to tedy ještě jednou. Dopadlo to tak, že jsem to u další varianty vzdala, a tak si asi holky myslely, že říkám něco ve stylu „vyfotím se s váma na váš telefon, ať na mě máte památku“.
Super. Nedivila bych se, kdybych se objevila na thajském internetu jako namyšlená slečinka, co se fotí s místníma a fotku pak ani nechce, protože si asi myslí, kdovíjakej nedělá dobrej skutek. ACHJO.
