Phi Phi, neboli v překladu Ostrovy duchů duchů, jsou ledacos, ale ostrovy duchů, natož duchů duchů, teda určitě ne. Už jsme to přejmenovali na nové Benátky, později večer pak na druhou Ibizu. Phi Phi jsou zkrátka narvané turistama a v noci tu jede párty jak sviň. Zatímco píšu tenhle článek, poslouchám kakofonickej koncert místního karaoke. Achjo.
Nicméně i tak si stojíme za tím, že je to jedno z těch míst, které prostě musíte navštívit. I kdyby jen na otočku jako my. Proč? Protože je tu naprosto skvostný moře, krásné zátoky, brutální skály, spousta zeleně a opičky.
My jsme přijeli kolem druhé odpo a zítra kolem poledne jedeme zas pryč. Ráno asi prosedíme v kavárně u práce. Na Phi Phi stačí fakt troška času. Turistů jsme si všimli okamžitě, ono se to fakt nedá přehlédnout, tak jsme si radši půjčili hned kajak a jeli se schovat na moře, kde je sice slušnej provoz, ale aspoň máte od ostatních odstup. Jelikož mě Michal miluje, první naše zastávka byla Monkey Beach.
Opičí pláž je miloučká. Opičky vykrádaj batohy, koukají do člunů, jestli by se nedalo něco ulovit, hrajou si, nacpávaj si tlamičky a perou se. Mě to baví. Ani ve snu by mě nenapadlo na ně hrabat, nebo je jakkoliv trápit, jednak kvůli tomu, že jsem to já a nemám to zapotřebí, a jednak proto, že je to koneckonců jejich pláž. Doslova. Ovšem nejsme všichni stejní.
Po prvních pár minutách na pláži se objevil klasickej týpek, kterýho byste vzali nejradši pořádným šutrem přes hlavu, a začal jedný opičce kopat do očí písek. Chvíli jsem se držela, nechtěla jsem jít do konfrontace, ani se hádat, ani na sebe poutat pozornost… moc dlouho mi to ale nevydrželo.
Než jsem se nadála, než jsem se jakkoliv rozhodla, už se mi zvedla noha hore a písek letěl frajerovi do očí. Adrenalin vyletěl, celá jsem se rozklepala, srdce mi tlouklo jako o závod, ale jo, třikrát, čtyřikrát jsem mu propláchla oči pískem a dobrý, přestal. Asi to není úplně příjemný. Částečně to bylo ale asi i proto, že se ke mně slovně přidaly další dvě holky, a jak říká Michal „nic pártyboye nezastaví tak, jako když se mu vysmějou do xichtu tři holky“… asi jo.
Po tomhle jsem si musela jít na chvíli oddychnout a uklidnit se, já fakt nejsem člověk, který by snášel konfrontace dobře. Popuzená opička mezitím chytla slinu na pomstu. Místo aby se vrhla na týpka, který ji trápil, rozhodla se ale vzít dvě mouchy jednou ranou a rovnou si u pomsty něco ulovit. Místo na něj se vysápala na jednu z přihlížejících holek, zkusila jí sebrat vodu, a když to nešlo, zakousla se jí do nohy. Jau.
Mě jednou kousl lemur v zoo, takže vím, jaký to je. A ano strhávám si na svém blogu pozornost na sebe a je mi to fuk. Žádná extra velká hrůza to ale nebyla, noha ji zůstane, to se nebojte. Nicméně modřina a pár kapek krve jí dovču rozhodně zpestřily. Chvíli jsme si tam s nima ještě povídali, já jsem jí zkušeným okem zkontrolovala ránu, vydezinfikovat a jede se dál. Opice ale stejně pořád miluju. I když přiznávám, že na to má vliv fakt, že nekousla mě.
Vydali jsme se tedy zpátky na kajak. Mimochodem na kajaku na moři jsem byla poprvý a je to boží. Celkem jsme najeli asi 6,5 kilometrů, nejdřív k pláži a pak k jedný zátoce a byla to dost sranda. V první řadě si musíte představit, že plujete fakt docela daleko od břehu, což mě osobně děsilo celou cestu, hlavou mi běhaly různý scény z filmů od Otevřeného moře až po Čelisti. Jo, jsem strašpytel, no a co. Nicméně snadno se na to zapomene, když jedete ke skalám jak z Avatara, nebo se podíváte pod sebe a vidíte všechno, co se pod hladinou šustne. Pod náma mohly být 2-3 metry do hloubky a stejně bylo moře dost průzračný na to, abychom viděli až na dno.
Cesta byla dlouhá, motorové čluny nám posílaly vlny, které zase nás posílaly úplně špatným směrem, s Michalem jsme se nějak nemohli za boha sladit a do loďky nám dost cákalo, no zkrátka to bylo celý takový krkolomný. A rozhodně namáhavější než to vypadá na fotkách prohnaných dvaceti filtrama. Nepomohl ani fakt, že Michal je vodní skaut, nebo že mě občas nechtě trefil pádlem (do pádla samozřejmě!). Naštěstí jsem seděla vepředu, takže neviděl ty epesní výrazy, které jsem čas od času házela, a které by se daly popsat jako přinejmenším kyselé.
Zátoka byla krásná, fakt že jo. Představte si jakoukoliv schovanou pláž z filmu, tahle byla lepší. Jen bohužel nebyla schovaná, takže znova hromada lidí. Původně jsme to chtěli otočit, ale pak jsem viděla, že se tam dá mezi kameny proplout, tak jsme se tam vydali. Nedalo. Zaparkovali jsme teda kajak na písku, narychlo se vykoupali (ne, že bychom to po té cestě potřebovali), a když jsme vylézali z vody, že pojedem dál, zaparkovala na našem kajaku elegantně mnohem větší loď. Prima. Tak si aspoň uděláme fotky západu slunce.
Najdu si prázdné místo mezi dvěma zaparkovanými loděmi, slíbila jsem totiž kamarádkám, že jim moře vyfotím, hned jak bude azurový/průzračný/nádherný. Když tu za sebou slyším Michala jak volá „POZOOOR LOĎ“, a vskutku zprava se na mě řítí bok zaparkované lodi. Udělám teda dva kroky doleva a znovu se ozývá Michal „POZOOOOR DRUHÁ“ a vskutku, ta z druhé strany taky není kdovíjak napevno přidělaná a fakt mi jde přímo do hlavy. Tady mi pšenka nepokvete, pomyslím si, a drápu se zase hezky pěkně na břeh, loď mine mojí hlavu asi tak o pět centimetrů, a to ještě jen proto, že jí částečně brzdím rukou, co to jde. „Samozřejmě o nich vím“ hlásím pak Michalovi podrážděně, sotva stojím opět nohama pevně na ze.. teda v písku.
Cesta zpátky je radost, s Michalem jsme se konečně sladili, pádlem dostanu maximálně třikrát a náramně si cestu užívám. Vůbec se mi nechce mezi tu hordu lidí na břehu, nicméně po nějaké půl hodince nezbývá než zase vylézt.
Na večeři jdeme do centra, takže si ještě užijeme skvělou atmosféru, míjíme vyřvávající bary, opilé turisty hrající beerpong nebo nasávající z trychtýřů přímo na ulici… inu Thajsko, tak jak si ho všichni představujeme. Ještě, že zítra už jedeme pryč.
