Čím více se blížíme ke konci prvního týdne, tím více toho chceme samozřejmě stihnout, a tak máme program čím dál víc nabitý. Po snídani jsme vyrazili do místního village resortu na klasickou balijskou Jógu a nemohli jsme si lekci vynachválit. S sebou si nic brát nemusíte, všechno vám půjčí, osvěžíte se vodou nebo zázvorovým čajem a vzápětí už sedíte na podložce v altánku uprostřed krásně zelené zahrady a čekáte až začne lekce s místní jogínkou. Na to, že jsme zatím jógu jen párkrát vyzkoušeli, jsme si vedli více než obstojně a po lekci jsme byli krásně odpočatí, protažení a příjemně uklidnění. Ideální stav na výlet.
Vydali jsme se na místo zvané Tanah Lot – jedná se o kamenitý výběžek do oceánu (jojo, my jsme na ty výběžky vysazení), na němž se nachází chrám. Abyste ho mohli okouknout aspoň zvenku, musíte nejprve absolvovat očistný rituál – z pramínku naberete vodu do dlaní, opláchnete si obličej a pak už se o vás postarají kněží. Trochu vás začmoudí kadidlem, na čelo vám nalepí kousky rýže a za ucho vám dají kytku. Zkrátka vás vyzdobí stejným způsobem, jako každé ráno připravují obětinky bohům. A vy jim za to dáte nějakou tu rupii v naději, že vás něobětují. Úplně k chrámu se ale bohužel dojít nedá, neb na to je chrám příliš svatý, obecně tady mají chrámy označené místo, kam se může jít člověk podívat, dál už se smí ale chodit jen modlit, což my neděláme, a tak máme smůlu.
Po prohlédnutí celého výběžku jsme se vydali prozkoumat přilehlé zahrady a další výběžky po okolí, poprvé jsme se také setkali s tím, že se s námi místní chtěli vyfotit… ano, turisti jsou tady leckdy větší atrakce pro místní, než je tomu naopak. Na cestě nazpátek jsme se pak ještě zastavili na tržišti, kde jsme se konečně odhodlali k prvnímu smlouvání. Kalhoty jsme usmlouvali z 95 000 na 60 000 a měli radost, protože na první pokus to nebylo vůbec špatné! Samozřejmě teď smlouváme daleko nesmlouvavěji a částku bychom byli schopní srazit ještě níž. I tak jsme se ale radovali a tetelili celou cestu domů, jak dobře jsme to pořídili, a že to vlastně tak hrozné nebylo! Doma jsme jen rychle přehodili oblečení z pohodlného denního na koupací a už pelášili zase o dům dál. Zastavili jsme se ještě na oběd – tentokrát jsme neodolali Sushi baru, i když to není zrovna místní, aspoň tady tomu mají blíž než u nás… bar byl doopravdy japonský a je to znát a bože můj, už to absolvovat nechci. Já vím, že je to tak asi správně, ale já prostě nesnesu, aby přede mnou lidi klečeli, na to jsem moc málo princezna. Ale nadlábli jsme se a šup na pláž.
Půjčit prkna, tričko a šup surfovat. Tentokrát jsem neodpadla tak brzo, pádlovala jsem jak o život a dokonce si asi tři vlny sjela (i když zatím jen vleže, postavit se ještě nedokážu). Adam vydržel zase o chvíli déle než já, pokusil se několikrát postavit a prý se mu to taky ještě nepodařilo. Nevím, neměla jsem čas ho v té vodě sledovat. To je asi také důvod, proč jsme se jednou srazili – nic příjemného co si budem vyprávět. Chytíte vlnu, drandíte si v plné rychlosti a užíváte si relativně euforického pocitu, začínáte si na prkně stoupat a – BUCH, prkna se zkříží, letíte pod vodu, vzápětí cítíte jak vlna zatáhne za vaše prkno a vytáhne vám nohu bůh ví kam a chcete se vynořit, ale víte, že ještě nemůžete, protože tam je někde ještě jedno prkno. Vlna konečně přejde a vy si kryjete hlavu a pomalu se vynoříte, zahlédnete svoje prkno, druhé prkno, Adama a spokojeně si vydechnete, že to nejhorší je za váma a v pikosekundě, kdy se vám vybaví všechny možné scénáře, jak to mohlo dopadnout si úlevně vydechnete, když tu BUM druhá vlna vás smete pod sebe, opět vás kousek táhne a cestou vám nezapomene obouchat obě prkna o hlavu, ještě předtím než si stihnete vůbec uvědomit, co se děje, natož se snad krýt rukama. Jó dobrý to bylo. Surfování je fakt radost.
Vyčerpaní, leč ve skvělé náladě, že nám to šlo už mnohem lépe, i když pořád ještě ne, jsme odjížděli zpět domů a už se těšili na další surfování. Na to si ale budeme muset chvíli počkat, protože nazítří nás čeká celodenní výlet. Ale bude to stát za to!
