Poslední, a pro mě nejdůležitější, zastávkou na naší dovolené, byl Londýn. Londýn byl, a vlastně pořád je, mou vysněnou destinací, takže si asi umíte představit moje nadšení. To se projevilo, jak už je mým zvykem, hodinami plánování, a tak se nakonec stalo, že se mi opravdu podařilo narvat všechno, co chceme vidět, do dvou a kousku dne, které jsme na Londýn měli. V autobuse cestou do Londýna, jsem si v hlavě naposledy procházela náš program a spokojeně si mnula ruce, jak jsem to krásně zvládla, zatímco Adam se nejspíš děsil, že mám naplánovanou i odchylku v plánování. A právě v tu chvíli mi napsal kamarád – čau Sváčo – že budou hrát večer v Brixtonu. A moje plánování mohlo začít nanovo.
Po příjezdu do Londýna nás tedy čekal první úkol – najít hostel. Od toho se bude program toho dne odvíjet, jelikož jsem si nebyla jistá, jak dlouho nám zabere cesta, a jak rychle se ve městě zorientujeme. K mému překvapení to však bylo velmi snadné. Po příjezdu na nádraží stačilo zběžně prohlédnout mapu metra a bylo jasno. Dva přestupy, krátká procházka a byli jsme na místě. Rychle jsme odložili kufr v pokoji, převlékli se a šli na bar (ano, i to bylo v plánu). S radostným „hele tady maj Kozla“ jsme si dali pintu špatně točenýho za 4.50 a šli zas o dům dál.
Londýn jsme dali tentokrát jako opravdoví turisti, chceme se sem ještě vracet, a tak dává smysl, že si památky zfoukneme hned napoprvé a při příští návštěvě už si budeme jen užívat. První zastávka nás čekala v Madame Tussaud. Abych byla upřímná, moc jsme od toho nečekali. Místo hromady figurín nás však čekal docela zábavný program – Adam si zakopal na plátno, projeli jsme se londýnským taxíkem skrz historii a podívali se na krátké Avengers ve 4D. A samozřejmě ty figuríny. Jinými slovy, jsme byli velmi spokojení. Jelikož se mezitím setmělo, rozhodli jsme se vyrazit už jen na jednu z nejslavnějších londýnských adres – 221B Baker Street, kde se nachází muzeum Sherlocka Holmese. Příjemná, leč rychlá prohlídka 4(?) patrového domu zahrnovala propůjčení Sherlockových rekvizit, prohlídku jeho pokoje, soupis veškerých jeho případů s různými zajímavostmi a také místnost plnou voskových figurín (ano, v Británii jsou na tohle prostě ujetí). Prohlédnout jsme si tak mohli několik Sherlockových klientů, několik obětí, anebo třeba mého oblíbence z Baskervillu.
Po prohlídce muzea jsme se vydali metrem do Brixtonu, kde jsme zašli na indické jídlo (třetí den v řadě, no a co) a pak na koncert. Užili jsme si koncert i místní noční život (přestože většina příchozích byla z ČR) a s pocitem naprostého uspokojení sedli na metro a šli spát.
Druhý den ráno nás čekala fajnová kontinentální snídaně a poté opět Baker Street. Tady jsme naskočili na Tour Bus a jeli podél všech must-see památek. Kousek za Tower Bridge jsme zastavili, prošli se zpět k mostu, do doků sv. Kateřiny, tam zašli na oběd a pak nastoupili na loď, která nás vezla asi dvacet minut, zpět k centru. U Big Benu jsme vyskočili, pořídili několik snímků a už jsme pelášili na druhou stranu mostu, do London Dungeon, aniž bychom věděli, že nás čeká jeden z nejlepších zážitků v Londýně.
Kdo jste v London Dungeon ještě nebyl, tak rozhodně, budete-li mít tu příležitost, zajděte. Za ty prachy to stojí. Nebudu psát, co vás tam čeká, páč byste se pak nebáli, ale můžu vám aspoň říct, že jsme se projeli na lodičce, pohladili si krysu, nejednou se lekli a mimo jiné si také užili volný pád. A byla to bomba. A když trefíte skupinu s ječivkama, je to teprve sranda.
Nadšení jsme se vydali na večerní procházku, prošli se k Buckinghamskému paláci a po Hyde Parku. Večer pak krátká zastávka na Oxford Street, aby se neřeklo, na večeři a spát. Následující den měl být relativně poklidný, dopoledne nás čekala prohlídka Wembley Stadionu, cestou na Arsenal bychom se měli zastavit na Abbey Road a na cestě zpátky navštívit pohádkové nádraží s nástupištěm 9 a ¾, odkud bychom se stavili v bance vybrat tolik potřebné peníze (díky limitům jsme totiž požadovanou částku nemohli vybrat jen tak někde). Plány se trochu změnili hned při snídani, kdy nám došlo, že je sobota, a tudíž nepracovní den. S tím ani jeden z nás nepočítal, a tak jsme honem-honem hledali banku, která by i v tento sváteční den otevřela. Jednu jsme přece jen našli, a tak jsme se vydali přes celé město, abychom stihli odškrtnout nejdůležitější položku dne ještě před zavíračkou ve dvanáct. Když jsme tam asi po dvou hodinách dojeli, narazili jsme na problém – Adam si kartu zapomněl podepsat (vzpomínáte na článek z Cardiffu?). Naštěstí nás obsluhoval hodný pán, který uznal, že vypadáme dostatečně důvěryhodně a peníze nám vydal. Na jednu stranu nám to udělalo obrovskou radost, protože jsme vybrat potřebovali, na druhou stranu nás pěkně nasralo, že nedělal cavyky a snadno by nám mohl peníze ukrást kdokoliv, kdo by o ně slušně požádal. Nevadí, až se vrátíme do Swansea, změníme banku. Aspoň to bude bez nesmyslných limitů. Hodnému pánovi i přesto dík.
Jelikož nám banka zabrala celé dopoledne, zkrátili jsme odpolední program jen na jeden bod – Wembley stadion. Vydali jsme se tedy přes celé město nazpátek a ještě dál až jsme konečně dorazili na kýženou stanici metra. Tam jsme zjistili, že nemáme správný metrolístek, neb Wembley už je zóna 4 (čti hodně hodně daleko) a museli dokoupit nový lístek. Ochuzeni o dalších 18 liber, ale s radostným pocitem, že jsme neplatili pokutu 80, jsme se vydali ke stadionu.
Prohlídka byla neskutečná! Je tam neuvěřitelná atmosféra… ale Adam by si o tom raději napsal sám, takže si počkejte na jeho spešl článek. Po prohlídce už jsme jen prošli outlet, který je hned vedle a vydali se zpátky do hostelu na poslední přenocování, ale o tom taky až příště…
