Nejohavnější den. Mám zablokovaná záda a bolí to jak čert. Ne, to je slabé přirovnání. Bolí to tak, že mám pocit, že není možné, abych to vydržela ještě deset minut. Natož do úterý. V úterý půjdu k lékaři, a ten mi záda jistě spraví. Jenže, co čert nechtěl, musela jsem do města, vyzvednout si (zas u jiného) lékaře recepis, a tak jsem jela. Tam jsem to nějak zvládla, recepis mám, jenže ouha, zpátky jsem musela busem.
Nastoupila jsem, sedla si (alespoň že tak) a jela. Cesta byla ohavná. Autobusák jak kdyby nebral ohledy na nemocné dítko sedící mu ve vozidle a řídil jako drak. DRC DRC DRN DRN DRC-DRN. No děs! Několikrát jsem bolestí přivřela oči, několikrát mi ujelo usyknutí, ovšem veškerou pozornost jsem na sebe strhla v momentě, kdy jsem od bolesti pořádně vykřikla. Ajajaj, všechny pohledy na mě. Drž se holka, drž se, říkám si. Zraky cestujících se pomalu stáčí původním směrem a hle – kanál, drnc a JAU! vykřiknu a zas se všichni otočí. Achjo, achjo, to je divadlo. Drnc, a zas se hlásím o slovo. ACHJO. Po nějakém čase to naštěstí omrzí všechny, kromě mě, a tak mým výkřikům po krátké době již nikdo nevěnuje pozornost. Uf uf uf.
Jenže ta pravá zábava mě teprve čeká. Autobus se blíží k mé cílové stanici, což je shodou okolností také konečná, takže nyní cestujeme už v pramalém počtu. Já a jeden kluk sedíme relativně vzadu, dva další cestující jsou přes celý autobus vepředu a pak už jen řidič. Kluk vedle mě se zvedá a jde ke dveřím, já se ho chystám následovat, a jé, já se nepostavím, no to je paráda. Zkouším to znovu, zapřu se rukama, seč mi síly stačí a – nic. Autobus pomalu zastavuje. Co teď? „Uhm, mohla bych…“ zkusím požádat o pomoc, ale vyjde ze mě jenom tak to uhm a ještě šeptem. Jistě, celou cestu hekám na celý autobus a teď budu špitat, výborný. Zrudnu a zařvu „MOHLA BYCH VÁS POPROSIT?“ Jo, tak to už bylo zas moc, aha. Jaktože neumím používat hlasivky kurva? Nicméně zabralo to, chlapec se otočil a přispěchal mi na pomoc. Naštěstí už mi hlasivky zas fungujou jak maj, a tak mu vysvětlím, že tady mě chyť a tady a elá hop! už stojím na vlastních nohách. UF. Ovšem není to jen tak, sotva si oddechnu, že jsem se postavila a z toho proklatého autobusu se asi přece jen dostanu, projede mi zády ostrá bolest, která mi až podlomí kolena a tak se málem zase skácím k zemi. A už tradičně vyjeknu, netradičně se ke mně připojí chlapec vedle, který mě stále drží za rameno a asi nabyde dojmu, že mi bolest způsobil on. On ucukne, já se chytnu tyče, ale dobrý, nakonec to ustojíme oba. Rudá úplně všude se snažím opustit autobus, ale šourám se rychlostí asi tak 0,00001 kilometrů za hodinu. ACHJO znova. Autobusák na mě zepředu haleká „tohle je konečná, vystupte si“ a než stihnu odpovědět volá chlapec nazpět „však na tom pracujeme“. Výborně. Nakonec přece jen vystoupím a „odcupitám“ pryč.
A pak mi řekněte, že se nemám cítit jak krypl.
