Mezi směnami se nám občas naskytne nějaká ta trojhodinka, kdy se vyplatí zajet do Swansea, tj. strávit dvě hodiny na cestách a během hodiny tam něco málo vyřešit. A díky tomu už jsme vyřízení. Tedy máme vyřízeno. Všechno, až na zdravotní pojištění (maminko pardon, ale je to hrozně daleko a potřebujeme na to celý den volna, kterého se nám zatím nedostalo, ale já si ho zařídím, slibuju).
První úkol, který mě čekal, byla další koupě pracovního oblečení. Jelikož mi na místě bylo oznámeno, že sukně přece jen není nutnost, pořídila jsem si černé kalhoty a už se těším až mi nebude při obsluhování zahrádky ofukovat silný oceánský vichr lýtka a moje kolena se zase prohřejí na teplotu, při které jsou schopná udržet váhu horní části těla. Také moje košile již není dávno bílá, jednu jsem zasrala nějakým způsobem já, na druhou mi něco vylil Adam, a tak si házím do košíku i nějaké ty košile navíc. Černý svetřík je v rámci obsluhy také povolen, šup s ním do košíku. A na závěr ty proklaté boty. Černé tenisky a podobné, smysl dávající boty, jsou zakázány, a tak letí do košíku jedny černé balerínky a k nim i nějaké ty náplasti proti puchýřům. Z toho jsem docela nešťastná, jednak budu mít permanentně částečně holé nohy a jednak tyhle nízké boty s téměř nulovou podrážkou nesnáším, kór když běhám z kuchyně přes celý hotel a na zahrádce. Ale co se dá dělat, jsou potřeba.
Další zastávka mě čekala v bance, na rozdíl od Adama, který si vybral jakousi banku s červeným nápisem, co už si nepamatuju, jsem se vydala já do té zelené s mně dobře znějícím názvem „Lloyds“. Připomíná mi to slovo „Lord“, a navíc to má na začátku Ll což je velšská specialita, a tak je mi banka hned příjemná a mám k ní důveru. Paní je moc milá, ale bohužel se moc nechytám, přízvuk jak poleno a mezi její ne až tak podařenou artikulací jen sotva chytám slova jako „name“, „address“ a podobně. Sice jí nebaví všechno neustále opakovat a pomalu jí tuhne úsměv na tváři, ale stále se snaží být příjemná. Když ale postopadesáté zopakuji, že bydlím v „Rhosili“ veškeré sympatie jdou stranou a mám pocit, že co nevidět dostanu přes hubu. Tohle je mimochodem naprosto běžná situace, protože Rhosili očividně s Adamem vyslovit neumíme, a tak už vlastně ze zvyku vytahuju papírek a velkými písmeny na něj píšu název Rhosili. „Aaah, R****ili!“ zvolá paní nadšeně a pokračujeme. Co řekla mezitím R a ILI je mi záhadou, takže je jasné, že ani příště to neřeknu správně. Poté už šlo vše, jak po másle, víc jsem psala než mluvila, paní pak přešla na stejnou notu, protože její angličtina nebyla o nic lepší než moje. Vyměnili jsme si pár vzkazů, předala jsem jí papíry o zaměstnání a potvrzení, že tady pár měsíců skutečně budu a podepsala smlouvu. Karta mi přijde prý poštou, zatím dostávám šekovou knížku.
Vyřídit jsme si museli taky telefony, jak už většina z vás ví, bez problémů mě nyní zastihnete na velšském telefonním čísle, samozřejmě za předpokladu, že nejsem zrovna mimo signál (půlka našeho hotelu), nebo nepadá síť (když moc fouká, moc prší nebo moc svítí sluníčko). Vyřešit telefon bylo super jednoduché a netřeba o tom psát, každý jste to někdy zažil, ne? Není to jiné, než v Čechách, jen na tarif musíte přinést potvrzení o zaměstnání.
Všechno ostatní za nás vlastně řeší zaměstnavatel a hromadu věcí máme vyřešených už z ČR. Tady máme na starost už jen schovávání výplatních pásek a zřízení toho zpropadeného NINu (National Insurance Number), ať je to všechno legální. Jenže majitelům nevadí, že ho zatím nemáme a nedávají nám dostatek volna na to, abychom zvládli dojet do nejbližšího místa vydání, a tak pojištění prostě čeká. P. S.: výplatní pásky jest třeba uchovávat kvůli tomu, abychom mohli později v ČR prokázat příjmy a nechat si vrátit část daní.
Takže všechny povinnosti (skoro) splněny a můžu si zase naplno užívat práci a trochu toho volného času.
