Poznámka: Edinburgh jsme navštívili v listopadu 2019, článek dopisuju zpětně v září 2020.
V minulém článku jsem vás provedla ubytkem a po edinburghských podnicích, dneska vám povyprávím o té míň utilitární stránce pobytu, kterou jsme si ale užili stejně dobře, ne-li víc. Řeč bude o volnočasových aktivitách, místech, která jsme navštívili, procházkách, které můžeme doporučit, dokonce i o jednom výletu a nějakém tom umění. A když je řeč o Edinburghu, nemůže chybět kapka ginu! Tak jdem na to, máte se věru na co těšit.
Kdykoliv se vypravíme do Británie, je jedna věc, kterou nikdy nepřeskočíme. A to jsou galerie. Protože Britové prostě umění umí! V Edinburghu je galerií tolik, že kdybyste chtěli, můžete klidně navštívit každý den jinou. My jsme s tím bohužel dopředu nepočítali, já se totiž ráda nechávám městem překvapit, místa dopředu negoogluju a snažím se nepokukovat ani na Instagram, a tak jsme na ně neměli vyhrazeno dost času. Konkrétně jsme počítali s jednou návštěvou galerie, a tak jsme museli pečlivě vybírat. Jelikož jsme docela velcí fanoušci moderního umění, opět hlavně v podání Britů, vypravili jsme se do Scottish National Gallery of Modern Art, kde jsme chytli famózní výstavu Now. Pár ukázek vám sem určitě nahážu, nicméně vězte, že až se tam vypravíte vy, bude tam pravděpodobně už dávno něco jiného. I tak si ale myslím, že neprohloupíte, když se do galerie vypravíte, pevně věřím, že kdo vybral tohle, dokáže najít opravdové skvosty i jindy. Na výstavě jsme strávili hezké tři-čtyři hodiny a i vám doporučujeme, abyste tyhle návštěvy neuspěchávali a vyhradili si na ně dostatek času, protože to rozhodně stojí za to.
Jestli jsem to v minulém článku nezmínila (jakože asi ne), Edinburgh není kdovíjak velké město a všude se tam dá dojít pěšky, dopravu řešit nemusíte. My jsme byli ubytovaní ve Stockbridge, a do galerie jsme to tak měli asi dva kilometry procházkou. Vzali jsme to po Water of Leith Walkway, přes Dean Village až do galerie, a pak zase podobnou trasou zpátky. Tuhle procházku doporučuju zejména lidem, kteří chtějí trochu míň centrum a přesto pořádný nášup typického edinburghského prostředí. Dean Village je nádherný místo, a pokud chcete fotku bez lidí a přece skotskou jak poleno, tady se vám poštěstí.
Jelikož nám zbyl nějaký čas, protáhli jsme si cestu ještě malinko za ubytování a podívali se i do Royal Botanic Garden of Edinburgh. Tam si určitě taky zajděte, i když doporučuju o chlup dřív, než jsme byli my, protože celé jsme to bohužel projít před zavíračkou nestihli (je obří!). Kromě skleníků a hezkých kytek, tu najdete i velký park, ve kterém jsou vyznačena meditační místa, tzv. Quiet places, kde si můžete posedět v tichém prostředí, většinou u vody a kochat se přírodou. Místa jsou označená cedulkami a i za předpokladu, že tu narazíte na další lidi, všichni ví, že tady mají mlčet. A je to bomba oddych uprostřed města, až je mi líto, že něco takového nemáme v Praze taky, rozhodně bych si zašla!
Tady ještě krátká rekapitulace naší první procházky, pokud byste se chtěli inspirovat, a pak se posuneme na další den.
Rekapitulace první procházky: Stockbridge -> Water of Leith Walkway -> Dean Village -> Scottish National Gallery of Modern Art -> Zpátky do Stockbridge -> Royal Botanic Garden
Jeden z celodeňáků, který jsme měli vymyšlený, bylo samozřejmě centrum i nejtypičtější památky Edinburghu. Když jsme pak na místo přijeli, zjistili jsme, že centrum jsme prošli skoro celé už první večer cestou na večeři a zpátky, a že seznam těch nejprofláklejších míst se rychle krátí a na celodenní výlet to nebude. A tak jsme si naplánovali trasu přes pár památek až do Hollyrood Parku, kde jsme pokořili místní kopec a udělali si tak výlet trochu víc do přírody. Ale to předbíhám – nejprve k cestě samotné. Ze Stockbridge do Hollyrood parku je to přímou cestou něco přes 3 kilometry, my jsme si navíc trochu zašli a vzali to přes Calton Hill. Ten podle mě stojí za návštěvu, jednak proto, že je to samo o sobě hezké místo, které je takřka cestou, a jednak proto, že jsou odtud nádherné výhledy na Edinburgh, takže třeba fotografové se tady vyřádí až hrůza. My jsme bohužel chytli hodně rekonstrukční období a tak mám na fotkách víc jeřábů než města samotného, ale i tak se nějaké snímky povedly. Jen mi to nestálo za návrat v době západu slunce pro něco zdařilejšího a spíš si tuhle fotovycházku šetřím na příště, kdy doufám v méně stavění.
A pak jsme to vzali kolem Scottish Parliament Building a Palace of Hollyroodhouse až konečně do toho Hollyrood parku. Nemám přehled, kolik kilometrů jsme naťapkali tam, ale věřte, že hodně. A do kopce. Pořád a pořád do kopce. Terénní botičky by vůbec nebyly na škodu, naneštěstí nás to nenapadlo, a tak byla cesta místy vcelku veselá, zejména v jednom úseku téměr u vrcholu, kde bylo zničehonic bláto a cestička široká všehovšudy cca 30 centimetrů. Druhý zábavný úsek byl pak vrchol samotný, kde se to smýkalo i frajerům v běžeckých a terénních botkách, kdekdo tu jel po čtyřech a my bravurně v tenisečkách vyskákali jak srnky až nahoru. A pak se hodně báli dolů, ne že ne. Ale nějak jsme to dali a ty výhledy za to teda stály! Fotku z úplného vrcholu jsme si ale neodnesli, protože jak uvidíte na snímku dole, je to instamísto jako každé jiné, a tak se tam v podstatě čeká fronta, aby to vypadalo, že jste jediný člověk, který kdy vrchol dobil, zatímco na vás kouká 40 lidí, kteří si jdou pro stejný snímek. A to není nic pro nás. Vyfotili jsme se tedy trapně na cestě zpět těsně pod vrcholem, a nakonec byli o to radši, že jsme si frontu nevystáli, že se hned několik našich selfieček nepovedlo kvůli mým dlouhým vlasům a vcelku slušnému vichru. Kdo tipoval, že když nenosím terénní botky, rozhodně nemám gumičku, uhádl, nakonec jsme ale přece jenom něco blejskli a vydali se zase dolů. Zbytek cesty dolů šel už vcelku snadno, kde jsme nešli, tam jsme popojížděli, pokochali jsme se i jezírkem s ptáčky a nakonec se dostali do cílové rovinky, kde už botky konečně nebylo třeba a my se vrátili do procházkového městského tempa. Což nám vyhovovalo, protože touhle dobou jsme teprve na fyzičce začali pracovat, a ještě jsme zdaleka nebyli připravení na výšlapy do hor. Na druhou stranu, jestli se někde kopce vyplatí zdolávat, tak je to Skotsko. Unavení jsme pak doťapkali zpět na ubytování, došli si do hospody z minulého článku na pivo a něco k jídlu a večer strávili v našem supr čupr ubytování s domácím mulled ciderem, který jsme si pro jeho nedostatek začali vařit sami doma. (Pozn. nevyráběli jsme si na ubytování alkohol, alébrž jsme ohřívali kupovaný cider, aby bylo jasno).
Rekapitulace druhého výletu: Stockbridge -> Calton Hill (Nelson Monument) -> Scottish Parliament Building -> Palace of Hollyroodhouse -> Hollyrood Park (Arthur’s Seat, Whinny Hill, St Margaret’s Loch) > Zpátky do Stockbridge
Poslední náš výlet, není ani tak výlet, jako spojení několika procházek po centru. Jak na turistická místa až tak nejsme, v Edinburghu si je nechat ujít ani nejde. Trasu si jistě zvládnete naplánovat sami, tak vám tu jen vyjmenuju pár míst, které podle mě stojí za vidění. Jak už jsem zmínila, spoustu z nich uvidíte mimoděk, ať už pojedete tramvají z „letiště“, nebo kdykoliv se vypravíte do centra na večeři. A je to vlastně fajn, nemít to vyloženě na turistu, a přece všechno vidět. My jsme to dělali tak, že jsme do centra šli pokaždé, když jsme neměli nic lepšího na práci a pokaždé ho prošli trochu jinou cestou. Když jsme šli na nákup, tak do centra, když jsme šli na jídlo, taky tam, když jsme nevěděli co s načatým večerem, šup do centra. A tak jsme ho prošli několikrát křížem krážem, včetně všemožných postranních uliček, a to rozhodně doporučujeme i vám. Edinburgh Castle – uvnitř jsme nakonec nebyli, ale i zvenku stojí za to, jsou od něj super výhledy a fotku pořídíte pěknou i na nádvoří. Princess Street Gardens jsou pod hradem a není to kdovíjaká podívaná takhle na podzim, ale i tak jsme rádi, že jsme zašli. Pokud se chystáte na jaře nebo v létě, kdy tam jsou obří sluneční hodiny z květin (prý) a další vysázené květiny všude okolo, může to být úplně jiný zážitek. Pro nás to byl takovej obyč park s fontánkou a sochou, ale zas víme, že příště by to chtělo jinou roční dobu. Scott Monument je přesně ta budova, kterou určitě neminete, dominuje totiž centru naprosto suverénně a je vidět snad z každého místa, něco jako naše pražská žižkovská věž. Edinburgh Old Town – Victoria Street, kolem St Giles‘ Cathedral a okolí, je to taky fajn projít. Často tam narazíte i na nějaké pouliční vystoupení, my chytli zrovna docela zábavné one-man divadelní představeníčko, takže jsme to měli i s davem lidí, ale byla to sranda a bavilo. Naopak John Knox House jsme viděli, a nijak nás nenadchl, prostě jeden z mnoha domů okolo. Pokud se ale po Old Townu vypravíte, stejně na něj nejspíš narazíte.
I přes všechna doporučování jsme přeskočili Camera Obscura & World of Illusions, ne proto, že by nás to nezaujalo, ale spíš proto, že to není typické pro Edinburgh a čas tady jsme měli omezený. Na iluze si můžem zajít kdekoliv, nebo při příští návštěvě, nebo třeba pokud se sem někdy vypravíme s dětmi (které ještě ani nemáme). Nestihli jsme bohužel ani edinburghské podzemí. Doporučuju trošku nahlédnout do historie a různých mýtů a legend, jelikož k edinburghskému podzemí se jich váže fakt hodně. V centru města najdete ulice, které byly dříve rušné a žilo to na nich o 106, nyní jsou ale již zhruba 400 let pod zemí. Proč? Kdo ví. Nejznámější příběh vypráví, že v období moru zde žila hlavně spodní vrstva, mezi kterou byla nemoc rozšířená, a tak se bohatší a ještě nenakažení občané města rozhodli celou oblast zazdít, aby mor zastavili. Jak to bylo doopravdy doteď nevím. Každopádně podzemí tam skutečně je a já bych si ho dost ráda prošla a dozvěděla se víc, ale bohužel tím jak nehledám věci dopředu, abych si to moc nevyspoilovala, jsme žádnou z prohlídek netrefili.
Malinkaté nahlédnutí do podzemí umožňuje ale i třeba Banshee Labyrinth, který jsem zmiňovala v minulém článku, jelikož je v těch podzemních uličkách celý vystavěný, ale zase se tam o historii Edi nic nedozvíte. Jinak jde ale spíš o klasické ghost tours, z nichž nejvíc frčí The Edinburgh Dungeon, klasická výprava s živými herci, nějakým tím postrašením a historickým výkladem, znovu ale bez rozlišení báchorek a opravdových faktů (aspoň taková je moje zkušenost z Londýna, kde se mísila historie spolu se Sweeney Toddem a dalšími příběhy). Já bych si napříště vybrala The Real Mary King’s Close, což není vyloženě ghost tour, tak jak ji znáte, ale atmosféra na vás prý dýchne, a co jsem slyšela, provede vás podzemím ještě o něco lépe než Edi Dungeon. Zejména proto, že tahle výprava opravdu staví na historii a archeologických výzkumech a měla by obrátit všechny mýty a legendy vzhůru nohama. Navíc slibují, že pravda je ještě o něco otřesnější než příběhy, které se tradují, což zní slibně.
Tohle je ode mě k centru vše, ale ještě než Edinburgh protentokrát definitivně opustíme, nesmím zapomenout zmínit ten gin! Gin je v Edinburghu hodně populární pití a není divu, když tu maj tak pěknou destilérku. Tu jsme navštívit taky nestihli, ale giny jsme přece jen ochutnali. Asi největší turistická atrakce (a ten gin si odnesl z každýho obchodu, kde jsme byli, aspoň jeden člověk, nelžu vám) jsou unicorn tears. A já se těm lidem nedivím, gin s jednorožcem, někdy dokonce růžovej malinovej (!) ginovej likérek, kdo by to nechtěl. Kromě něj ale doporučuju ještě Edinburgh Gin, což je, surprise surprise, gin ze zmíněně místní destilérky. My jsme si koupili dva jejich ginové likéry, jeden vzal Michal kolegům do práce, druhý jsme si nechávali doma (Elderflower) a byl neskutečnej. Příští Edi výlet dost možná naplánujem s nějakou degustací, potažmo litím, když nám to ujede.
