Dnes bylo krásné ráno. Ulice zalité mlhou.
Máme-li ve škole chvíli volna, v mžiku uprchneme do parku ukrytého za jejími stěnami, tam se pak posadíme na lavičku, kouříme a mluvíme o důležitých věcech jako to dělají dospělí. Pro nás to není, dojde nám po chvíli a rozeběhneme se k hřišti, kde na nás čeká houpačka. Ohýbáme nohy a vykláníme se na ní tak, abychom se houpali co nejvíce.
Dnes byl krásný den. Svítilo totiž slunce.
Venku je ještě zima, ale vysvitne-li slunce, každý se má rázem mnohem lépe. Je to slunce kouzelník. Svítí pro všechny stejně, nedělá rozdíly a každému, kdo se nechá, vytvoří na tváři úsměv. Takový, jako to umí jen Slunce, objeví-li se po dlouhé zimě.
Dnes byl krásný večer. S ním všechno ztichlo a bylo klidnější.
Chtěla bych maringotku a v ní procestovat svět. Jako tehdy, kdy vyrazil do světa prosťáček Honza, jenže bych nešla s ranečkem, ale s igelitkou. Taková je doba. A nešla bych pěšky – měla bych maringotku. Ale taková doba už ani není. Dnes všichni cestují letadlem. Asi si myslí, že seshora uvidí víc.
Dnes bude krásná noc. Na obloze vysvitne měsíc.
