Právě je u nás půl sedmé večer, lehký vánek, tma, protože slunce zapadlo již před půl hodinou, a asi 26°C. Já sedím na balkoně, dlouhý kalhoty a dlouhej rukáv (jó návrat do Čech bude krušnej), popíjim pivko a než vyrazíme do klubu, snažím se dát dohromady tenhle článek. Mám na to jen pár minut, proč taky ne, vždyť se budu snažit popsat jenom NEJLEPŠÍ DEN EVER!
Ráno jsme se sešli u druhé vily s naším výleťáckým kumpánem Ivanem, tentokrát se k nám však přidali ještě další výtečnící výletníci, Lucia a Peter, a vyrazili jsme na cestu za místní zvířenou. Cesta příjemně utekla a už jsme vystupovali u prvního parku – ptačího. Bylo to drahé, ale co bych to nezaplatila, ptáci si tam lítaj volně, prostě maj se skvěle a vstupenka platí i do ještěřího parku vedle. Ani hovno. Většina ptáků je zavřená v klecích jako v klasické zoo a jen několik desítek šťastlivců si lítá/běhá/skáče volně. No ale pořád lepší než u nás. Vyloženě zklamaná jsem byla v celém parku jen třikrát, nejprve když jsme zabloudili na nějakou ptačí show, kde jsem si okamžitě vybavila nedávno zhlédnutý dokument o kosatkách, podruhé ve 4D kině (přičemž čtvrtá dimenze je podle Balijců asi bouřka, jinak si nedovedu vysvětlit proč se v náhodných momentech ve filmu spouštěli v kině blesky) a potřetí u klece s mluvícím ptáčkem. Jeden z takových těch, co si zapamatuje a opakuje, co slyší.. a nadšeným hlasem na vás volá „hello“, i když jeho obličej říká spíš něco jako naser si.
Kromě těchto tří zážitků to bylo super. Papoušci, tukani a podobně velcí ptáci si mohli lítat volně po celém areálu, s tím, že se jako dobří holubi vraceli akorát na jídlo, menší ptáčci pak měli podle krajiny odkud pochází přizpůsobený „pavilon“. S papouchama a tukanama jsme se důkladně pomazlili a odfotili, když si nám poposedali na všechny horní končetiny a už jsme pokračovali v cestě, abychom se podívali na krmení papoušků a poté i pelikánů. Na Bali se ale na krmení nekoukáte, na Bali krmíte. Do každé ruky misku, paní vám do misek šoupne nějakou krmící směs a už se na vás nasype dvacet hladových krků. Většina se přiletí jen najíst, zpravidla si vás ale aspoň jeden papoušek zamiluje a vydrží po vás ťapkat ještě několik dalších minut. Při krmení pelikánů už v tak těsném kontaktu nejste, zato máte před sebou otevřené zobáky, které se vznáší asi 10 cm nad hladinou a ve chvíli, kdy vyhodíte do vzduchu rybu, vystřelí neskutečnou rychlostí půl metru vysoko, několikrát se navzájem cvaknou zobákama, až jeden z nich rybu polapí a všichni se zase snesou nad hladinu. A to je super podívaná.
Po ptačím parku jsme se přesunuli do ještěřího, z kterého jsem měla celý den stažený žaludek. Naštěstí to nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala, ti nejjedovatější hadi byli klasicky v pavilonu, jako je tomu třeba u nás v zoo… a ano, taky mi jich je líto, ale zdaleka ne tolik, jako by mi bylo líto mě, kdyby se plazili volno. Navolno jsme se ale seznámili třeba s velkýma želvama nebo všemožnýma ještěrkama a ještěrama. Požehnaně tam bylo také krokodýlů, ti ale byli odděleni takovou malou zídkou, co by přelezlo i roční dítě, a tak nebylo čeho se bát. Po prohlídce plazoparku jsme sedli do auta a nechali se odvézt na nejlepší místo na světě. Za opicema.
Kdo to ještě neví, opice jsou moje nejoblíbenější zvířata. A už když jsme potkali menší skupinku v Uluwatu, mohla jsem se zbláznit blahem. Opičí park ve mně vyvolal euforku takovou, že jsem se z toho ještě asi doteď nevzpamatovala. Zaprvý, ty zvířata tam rozhodně netrpí, uf! Tady by byla opravdu chyba si představovat zoo. Spíš si představte les. Pak si představte, že lesem vede jakýsi velký potok, kterým je ohraničený park z jedné strany a na druhé straně lesa jsou skály. Pak si představte, že vprostřed lesa je mýtina, na které postavili lidé chrám. A k tomu chrámu vedou cesty, po kterých chodíte vy, jako turista. Takhle vypadá opičí park na Bali. Žádné klece, žádné bariéry, žádná nepřírodní ohraničení parku od zbytku světa. A uvnitř skvělá opičí parta.
Opice nejsou ochočené, takže existuje několik pravidel, kterých se máte držet.
- Nehladit.
- Nepřibližovat se moc blízko k opičím miminkům
- Dávat si pozor na věci.
Opice můžete krmit, banánem případně spešl jídlem, které vám v parku prodají. Semínka, nebo co mi to pán dal, si můžete nasypat do dlaně, natáhnout ruku a počkat, až to opičákům zavoní, nechat je po sobě vyšplhat a nakrmit je z ruky. Já jsem se modlila, aby nepřišel starej táta makak, kterého bych na natažené ruce asi neunesla, ale nakonec to dopadlo dobře a přišla taková středně velká, cca 6 kilová opička. Krmení proběhlo bez problémů, jakmile ale dojedla, posadila se mi celou vahou do dlaně, takže chtě nechtě, jsem musela ruku pokrčit a opičku si přitáhnout blíž k tělu. Očividně jí to ale vůbec netrápilo, protože se zahleděla do mého tetování a prstíčkem ho obtahovala. A pak si mi vlezla na záda, pár metrů se nechala poponést a už zase hopkala po svých, za kamarády. Takže takhle je to tady s tím hlazením.
Kromě toho, že jsou opice hrozně roztomilé (samozřejmě), jsou to ale taky nehorázné drzky. Viděli jsme je už ve slamáku, se slunečními brýlemi nebo taky třeba u paní, jejíž kabelka byla pokryta lesklými kamínky… podařilo se jim urvat asi tři, než paní utekla. A taky jsme viděli, jak opice vyškolila rozmazleného kluka. Nejprve si opice hrála s nějakou turistkou, když k ní s ohromným dupotem přiběhl cca 8-10 let starý kluk a posměšně spustil něco jako „mr. Monkey you’re so rude and ugly.. mr. Monkey“, opice si to však ani omylem nedala líbit a okamžitě po něm skočila. Nikoliv jako útok, prostě mu skočila na nohu a začala po něm šplhat. Hysterický záchvat malého kluka, přičemž maminka dělala š-š-ššš a tatínek se snažil opici ze syna sundat, vydržel Mr. Monkey asi pět minut. Pak zase odcupital pryč. Ale kluk ještě chvíli popotahoval a asi z toho měl docela trauma. No asi jak ty na opici, tak opice na tebe.
Mohla bych sice psát o opičáriu klidně celý večer, ale už je čas jít za vírem noční zábavy… protože proč ne.
