Ve Swansea jsme byli již tolikrát, že je pro vás možná překvapením, že jsme se vydali na výlet právě tam. Jenže když řešíte nákupy, vyřizování sim karet a bankovních účtů, město si moc neužijete. A tak je načase si konečně prohlédnout, kam že to jezdíme.
Dávno se považujeme za místní, už asi dva týdny chodíme oblékaní jako velšani, tričko a kalhoty bohatě stačí a uvnitř našeho pokoje vypadalo počasí jako obvykle. Stejně jako den předtím byl ale pořádný vítr, s kterým jsme tak nějak nepočítali. Jenže autobus jede jen jednou za hodinu, takže vracet se nepřipadá v úvahu. V tašce jsem ale našla palčáky, a tak byl problém vyřešen.
Swansea je malinká, památek tu moc není, a tak jsme zamířili do přístavu. Ten pochopitelně nezklamal, lodě a oceán nás zkrátka baví, a tak jsme ještě dlouho mluvili o tom, jak skvělé by bylo bydlení v přilehlých domcích. Ano, život na vesnici je fajn, máme božský klid, jenže tady je taky a navíc jsou tu obchody a aspoň trocha nějakého vyžití.
Kromě přístavu tady toho fakt moc není, takže jsme prohlédli univerzitu, která byla vyloženě zklamáním, ovšem jen z jedné strany, z druhé byla vlastně docela fajn. Velká prosklená budova, studentů jak ovcí v Rhosilách a nad dveřmi QR kód, který ale čtečka nevzala, takže netušíme, co se pod ním skrývalo. Objevili jsme také několik soch jakéhosi pána, problém je, že netušíme, kdo to byl. Popisky tady mají u soch sáhodlouhé, nicméně o vyobrazeném ani slovo, celý popisek se týká sochaře. My si myslíme, že to byl herec, k tomu jsme došli naší skvělou schopností dedukovat, a sice jsme vycházeli z toho, že socha byla u divadla, pán byl vyobrazen v řadě kostýmů, a taky myslím, že jsem to někde četla.
V rychlosti nakoupit a honem na autobus, abychom si stihli zařídit pojištění neboli National Insturance Number, což se hodí i pro získávání výplaty. Naštěstí naši zaměstnavatelé doposud neřešili, že ho nemáme. Cesta mě stála další čtyři libry padesát, jelikož jsem ztratila lístek. To nám to skvěle začíná.
Vyřídit pojištění měla být hračka, přála nám i relativně prázdná čekárna, už docela unavení jsme poslouchali, co že to vlastně u těch přepážek řeší. Pán, kterého jsem pozorovala, neuměl ani slovo anglicky. Na telefonu měl překladatele, a i tak je to stálo dost úsilí, jelikož nevěděl žádnou svou adresu, telefonní číslo nebo kontakt na zaměstnavatele. Jó, to je pak těžký. V tu ránu jsem si uvědomila, že jsem na tom úplně stejně, a šla na řadu.
První otázka: „Do you speak English?“ byla jednoduchá, a když se mi ulevilo, že i téhle Velšance budu rozumět a odpověděla jsem, zdálo se, že jí se ulevilo desetkrát tolik, alespoň soudě jejího hlasitého „Thank God“.. Soucitně se podívala na kolegyni s tlumočníkem na telefonu, která se zase závistivě podívala na ní, a spustila: Je tohle vaše adresa? A je tohle telefonní číslo vašich zaměstnavatelů? Kolikátého jste přiletěli?“ Adresa mi byla povědomá, minimálně se nacházela ve správné vesnici, takže ano. Číslo na své zaměstnavatele jsem sice dostala, ale jelikož jim volám jen z pracovního telefonu přes tlačítko pět, absolutně netuším, jestli bylo číslo jejich, takže ano, samozřejmě. A přiletěli jsme někdy kolem desátého, takže sebejistě hlásím 11. jsme přistáli v Bristolu. Tak to jsem zmákla. Hned po mně šel na řadu Adam, na kterého jsem při střídání sykla, že jsme přiletěli 11., ať naše výpověď sedí a za pár minut bylo vyřešeno. Na pojištění si ještě tři týdny počkáme (neboj mami, v době, kdy tohle píšu, už mám číslo dávno u sebe a jsem se vším všudy pojištěná), ale odškrtli jsme i poslední zařizování, a tak už nemusíme až do konce pobytu nic vyřizovat. Uf a hurá domů.
Na autobusovou zastávku jsme se dostali, když už byla tma, čti kosa jako blázen, a dočetli se, že přijede až za půl hodinu. Nevadí, hlavně že pořád stihneme navazující spoj. „Ohřát“ se zatím můžeme v předsálí zdejšího nádraží, kde se však, jak je to v Británii zvykem, samozřejmě netopí. Po dvaceti pěti se vrátíme na zastávku, zkontrolovali spoj, protože jsme si uvědomili, že se nám vlastně nezdá, kam jede. A měli jsme pravdu, popletli jsme směry, a tak si počkáme ještě další půl hodinku, tentokrát na druhé straně. Šli jsme se tedy zahřát zpět k nádraží, když tu nás napadlo, že bychom vlastně mohli jet vlakem! Koupili jsme tedy, dva lístky po pěti librách a šli si stoupnout na nástupiště.
To nám bylo ale překvapení, když vlak přijel přesně na čas, avšak na úplně jiné nástupiště. Vyběhli jsme schody, tunel a seběhli jiné schody, abychom doběhli na správné nástupiště přesně ve chvíli, kdy to průvodčí odpískal. Další vlak jel zase až za hodinu, rozhodli jsme se tedy, že pojedeme přece jenom tím autobusem. Když však autobus přijel, ukázalo se, že je to jiná společnost, než s kterou jezdíme my, a tudíž nás na naše lístky nesveze. Jelikož jsme již dali za jízdné toho dne přes 25 liber, a jelikož chtěl pán dalších 10, rozhodli jsme se najít zastávku s naší autobusovou společností. Naštěstí to nebylo tak těžké, a navíc nám jel zrovna autobus. Není divu, z téhle zastávky totiž jezdil každých 10 minut. Netřeba snad dodávat, že jsme přijeli na autobusové nádraží do Swansea zrovna ve chvíli, kdy ho opouštěl náš navazující spoj.
