Po minulém hejtovacím článku to nejde jinak, musím taky vyzvednout nějaké super stránky našeho žití. Ono jich je ve skutečnosti totiž mnohem víc než těch dříve zmíněných. Takže v pár bodech, co mě tu ani zdaleka nesere
1) Příroda
Je tady prostě nádherně. Čistý, prosolený vzduch, oceán, pláž, národní park… v tomhle kousku světa je prostě všechno. A navíc člověkem téměř nedotčené. Z toho taky tak nějak vyplývá, že je tu úplně jiná atmosféra než třeba v Praze na Václaváku a člověk si na to hrozně rychle zvykne. Je to přirozené, uklidňující. Ale na pořád by to asi taky nebylo, jsme velkoměstem přece jen docela zhýčkaní a třeba možnost zajít si do obchodu a né se tam vláčet hodinu autobusem za 5 liber, mi docela chybí.
2) Týdenní výplata
To se musí uznat, že tohle mají vyřešené suprově. Každý týden hotově plat, ze kterého už je odečteno zdravotní i daně (v našem případě i ubytování a jídlo), to je prostě radost. A vůbec nejlepší na tom je, že se člověk nedostane do situace, která mě v Praze potkávala skoro pořád, že na konci měsíce nemám ani vindru. Mám. Naopak, z každého týdne jsem schopná ušetřit relativně dost peněz, protože nikomu nikde nedlužím, nemusím si kompenzovat hlad z minulého měsíce všelijakýma blbostma a navíc, když má člověk nějaký stálý přísun peněz, nemá ani tendenci je všechny hned rozfrcat. A to je príma.
3) Už se nestydím mluvit… a to i bez chlastu
Nemyslím, že naše angličtina šla nějak rapidně nahoru, naopak bych řekla, že co jsem tady a mluvím s polákama (= hrozná gramatika) a velšanama (= hrozná výslovnost), šla moje angličtina, jindy tak pěkná, anglická, uhlazená, dolů… ale! už se nestydím mluvit, takže zatímco moje angličtina se minimálně o úroveň zhoršila, já u toho vypadám aspoň o tři úrovně líp. Nejsem rudá, neklepu se, netěkám očima ze strany na stranu a nehraju si s vlasama (ne tolik). Zkrátka konverzuju jako normální člověk, což je věc, s kterou bojuju i v češtině.
4) Ovce
Na ty všudypřítomné tupoučké xichtíčky si člověk totiž strašně rychle zvykne.
5) Když přijedou Češi
Tohle mě asi nikdy nepřestane fascinovat, ale Češi prostě zásadně nepřipustí možnost, že by jim v zahraničí mohl někdo rozumět. Ze začátku jsem si lámala hlavu, jak tady na češtinu reagovat. Poprvé ze mě naprosto bez kontroly vylítlo „Jé, vy mluvíte česky“ a dalších 20 minut jsem se snažila vymanit z nepříjemně váznoucí konverzace se železnobrodáckou rodinkou. Ještě párkrát jsem byla, většinou kolegyní, prozrazena a absolvovala jsem tak ještě několik českých rozhovorů. Všechny ale vypadali stejně: Jak se vám tu líbí?, líbí., jste tu sama?, nejsem., a s kým tu jste?, s přítelem., a vy spolu mluvíte česky?, ne anglicky., to je dobře, tak by to mělo být, s náma jedinýma mluvte česky ale jinak vždycky jen anglicky., tak jo, na shledanou.
Já na tyhle plky o ničem moc nejsem, já se zeptám jak se maj, a když vím, že dobře, jsem šťastná a nejradši bych zas šla. Tvářím se teda raději děsně britsky, nebo ještě líp hluchoněmě, a dokud mě má milá kolegyně neprozradí, dělám že jim nerozumím ani slovo a jen se potutelně usmívám, protože jim rozumím úplně všechno.
Tak třeba minulý víkend přijeli Češi jaksepatří, takoví, jak je znám z vyprávění. Když jsem nesla předkrmy, pomlouvali zrovna vedlejší stůl, jak jsou oblečení a jak afektovaně mluví. Neříkám nic. Když jsem přinášela hlavní jídlo, probíhala zrovna žhavá debata na téma „proč je tenhle hotel nejhorší v jakém jsme kdy byli“… neříkám nic. Když jsem přinášela dezert, paní (očividně náčelník skupiny) zrovna vysvětlovala, kolik pokradla pytlíčků s kečupem a majonézou, a kam je všude schovala, do kapsiček, do kabelky, do batůžku… neříkám nic, ale koutky už mi cukaj. Když jsem pak přišla sebrat talíře, tatáž paní vysvětlovala manželovi, že musí sbalit do batohu i tu skleničku, protože takovou doma ještě nemaj. Suše jsem prohodila, česky samozřejmě: „To bych nedělala, on je má majitel spočítaný“ a dál sbírala talíře. Výraz té paní byl rozhodně k nezaplacení.
Baví mě tady toho ještě mnohem víc, ale asi to nedá na nějaké sáhodlouhé psaní, takže jen stručně
Máme tady spoustu volného času, a to většinou i když hodně pracujeme. Stíháme vydělávat, běhat, cvičit, číst, já jsem se dala na jógu, píšeme blog (já dva), fotíme, nakupujeme, chodíme na procházky, já i do kostela (ahoj babi, ahoj mami), jezdíme do města, plánujeme budoucí podnikání (a Adam ještě studium), dovolenou atd. atd. Zkrátka máme se tady opravdu moc dobře, já jsem si v hlavě srovnala spoustu věcí a už tak nějak tušíme, co bychom chtěli se sebou dělat dál. A to je tady na tom vlastně nejvíc príma.
