Dnes máme za sebou skvělý celodenní výlet, a tak jsem se rozhodla sepsat tento článek pěkně za tepla, plná dojmů. Neslibuju teda ani trochu objektivity, zato se do Bali možná zamilujete stejně jako my. Nakonec jsem se rozhodla, že celý tanec Barong vám popíšu dodatečně v dalším článku, protože jinak by se tohle už nedalo číst.
Ráno jsme se sešli s Ivanem u druhého housu a společně vyrazili na výlet – vyzvedl nás řidič, který nás doveze všude po naplánované trase a ještě nám udělá průvodce. V autě naše nadšení trochu opadlo, když jsme zjistili, že Gandhi neumí moc anglicky, ale nevadí, nějak jsme se domluvili a už jsme vyráželi do města Ubud, podívat se na jeden ze dvou balijských tradičních tanců – Barong.
Tanec, který vypráví o boji dobra nad zlem byl neskutečně fascinující a všichni jsme se shodli, že to byl naprosto jedinečný zážitek, leč jsme tomu zdaleka nerozuměli tolik, na kolik se tváříme. Celé vystoupení dokreslovala hudba místních, kteří hráli na všelijaké bubny a ťukající a cinkající nástroje, neuvěřitelné zpracování a samozřejmě obrovská síla byla v kostýmech, se kterými si někdo dal neskutečnou práci, navíc balijští bohové a ďáblové a vůbec všechny možné postavy, jsou hodně barevné, výrazné a.. zkrátka oko neodtrhnete. A do toho samozřejmě ta nejdůležitější složka – tanec sám. Pro nás Evropany tanec hodně netradiční, častokrát přecházející až do divadla, zato relativně srozumitelný, minimálně ve srovnání třeba s baletem, a o to více zábavný. Odcházeli jsme plni dojmu a už po tomto zážitku si říkali, že na jeden den toho bylo dost a kdybychom teď hned měli jet domů a zbytek dne nic nedělat, nikomu z nás by to nevadilo.. Čekalo nás toho ale daleko více.
Hned vzápětí jsme totiž procházeli místní tržiště. Kluci si hned zkraje vysmlouvali nějaká trička (Adam ze 150 000 na 50 000, Ivan smlouval poprvé a ze 150 000 za jedno vysmlouval dvě za 130 000, což taky není marné), a pak už nás čekala procházka skrz nejrůznější šátky, dřevěné sošky, malby a.. hromadu čuráků. Jako fakt. Mají to tady všude, ve tvaru penisu si můžete koupit klíčenku, otvírák, držák na vonnou tyčinku, svícen… a všechno pěkně ze dřeva. Žádného jsme si nekoupili, Adam ale říká, že pro otvírák se ještě vrátí, protože otvírat pivo čurákem je prostě super 😀 Maminky, tetičky a babičky prominou to výrazivo, ale tohle se prostě jinak nazvat nedá! Foto se konat nebude, protože jsem se moc styděla, ale Adam vám to snad napříště vyfotí.
Další zastávku jsme si udělali ve výrobně stříbra, kde nám místní pán vysvětlil, jak se ručně vyrábějí stříbrné šperky (a je to spousta práce a pěkná piplačka), abychom byli schopni náležitě ocenit následující procházku galerií. Já myslím, že bychom to ocenili i bez výkladu, přesto ale, když si člověk vyslechne a podívá se, kolik je za tím práce a teprve pak se jde obdivovat hotovým výtvorům, je tak nějak víc učarován. Po procházce galerie jsme zase nasedli do auta a nechali se vyvézt z města Ubud pryč, za výhledem na rýžové terasy. Bylo tam krásně, sice jsme přijeli po sklizni, takže pole nebyla celozelená, ale i tak to byl dechberoucí pohled. U místního párečku jsme koupili pohledy, které jsme usmlouvali za polovic a pán měl z utrženého obchodu takovou radost, že nás sám od sebe vyfotil a ještě nám na rozloučenou zahrál na takové ťukátko. S výhledem na rýžové terasy jsme se v poklidu naobědvali ve vedlejším Warungu a jelo se dál..
Kratičkou zastávku jsme udělali i ve výrobně Luwak Coffee, kde nám vysvětlili celý proces, kterakto Cibetka sežere a vysere kafezrnko a my to pak pijem (teda vy to pak pijete) jako TOP produkt za hrozný prachy. Mňam. Cibetkovou jsme ochutnat sice nedostali, zato jsme dostali ochutnat spoustu jiných věcí – citronový a zázvorový čaj, balijské kafe, čisté kakao, vanilkovou, čokoládovou, ženšenovou a zázvorovou kávu. Všechno chutnalo jako z automatu, až na kakao a balijské kafe, které byly zase neskutečně hořké, až na hranici poživatelnosti a až na zázvorovou kávu. Nevěřila jsem, že to bude dobré, ale zatím je to nejlepší použití zázvoru, se kterým jsem se setkala. Teprve s kafem to totiž konečně dává smysl. Ale to byste museli ochutnat – budete-li tu příležitost někdy mít, určitě zkuste.
Na vulkán! Zastavili jsme na kopci, abychom si vulkán pořádně prohlédli, ale bohužel jsme zastavili na docela odlehlém místě, kde vidí turistu jednou za uherák, a tak se kolem nás sesypali místní prodejci jak mouchy. Adama odchytla stará bezzubá stařenka, která se mu snažila vnutit něco, co jsem nejprve považovala za šátek, vzápětí se ale ukázalo, že jde o trička. Adam o zboží sice očividně žádný zájem nejevil, ale asi se mu babči zželelo, a tak s ní začal smlouvat, babča ale trvala na přemrštěných cenách. Na Ivana se nasypaly asi čtyři prodejkyně jakéhosi ovoce v pytlíčku, o kterém jsme si všichni mysleli, že jsou to limetky, a aniž by řekl jediné slovo, sami se předbíhaly v lepší ceně. Nakonec koupil za 10 000 kilo čehosi, z čehož se později vyklubaly mandarinky (zelené teda). Babča mezitím svůj boj vzdala a my jsme se posunuli o pár metrů dál, kde na nás zavolal jakýsi místňák z motorky, odkud že jsme. Hloupě jsem naletěla, odpověděla, že z České republiky, a už stál u mě a ukazoval mi knížku s referencema a listoval na reference od českých kolegů. A už jsem měla před očima malované obrázky a už jsme si, ani nevím jak, jeden s Adamem vybrali. Jenže 200 000 za obrázek, komu by se chtělo. A tak zatímco jsem poctivě smlouvala cenu, k Adamovi opět přiběhla babča, asi smutná, že jako jediná nic neprodá a já zůstala na smlouvání sama. Když jsme se dostali do ouzkých, kdy já tvrdila, že přes pade nejdu a pán tvrdil, že nepůjde pod sedumdesát, už jsem o obrázek dávno neměla zájem, chtěla jsem jít už jenom pryč – to se vám ovšem tady v 95% případů zkrátka nepovede. A tak jsem, k oboustranné (ne)spokojenosti, dostala obrázek za pade. A od starý babči jsme nekoupili zase nic a bylo mi jí líto. Jo a vulkán byl obrovskej a nádhernej.
Poslední zastávku jsme udělali u vodního chrámu, kde nám oblékli Sarongy – prostě okolo nás omotaly jako sukně šátky a už jsme lezli po pás do vody, abychom provedli očistný rituál. Dvacet pramenů, dvacet opakování téhož. Třikrát opláchnout obličej, třikrát vlasy, třikrát vypláchnout pusu a trochu se napít, zatímco všude okolo nás plavaly všemožné ryby. Nutno podotknout, že tento rituál, co se vnější očisty týče, vydal určitě aspoň za středně dlouhou sprchu, co se duchovní očisty týče, tak jsem nějak rozdíl nepostřehla. Po prohlédnutí i zbytku chrámu jsme se vydali opět na cestu, ještě se ale podařilo zdejším prodejcům, zdržet nás naposledy na tržišti. A tak jsme si s Adamem koupili trička, z původních 200 000/jedno jsme tentokrát usmlouvali na 80 000/dvě, Ivan nás však ještě trumfnul, jelikož ho zatáhla prodavačka do obchodu s maskama, které opravdu nechtěl a nakonec dostal masku Baronga z 200 000 jenom za 35 000. Což je pořád o 35 000 víc než za ní chtěl dát, ale jak sám říkal: „paní už byla agresivní, tak jsem jí to dal, abych už mohl jít“. A takhle je to tady pořád, kupujete to co nechcete, ale za to výhodně.
Není divu, že po tolika zážitcích jsme usnuli, sotva jsme sedli do auta. Po příjezdu domů jsme si ještě rychle udělali večeři a teď upalujem spinkat, protože zítra jdeme zase surfovat. A to i přesto, že se nám ještě nezahojily rány z minula, nožky máme stále krvavé, boky a žebra otlučená a na hlavách jednu bouli vedle druhé.
