Je to tam! Než jsem vám stihla napsat, jakou mám radost, že jsem pokořila osobáček a uběhla krásných 15 kilometrů, překonala jsem znovu sama sebe a mám za sebou první PŮLMARATON. Dvacet tři kilometrů. Během. V terénu. Nesmysl!!! A ne, tohle není aprílový žertík, to mi fakt jeblo.
Měl to být klasický naprosto poklidný výběh jako každý jiný, obvykle běhám teď po silnici a zase zpátky a užiju si každý den svých dvanáct pohodových kiláčků. Jenže když jsem dneska doběhla na místo, kde se obvykle otáčím, zjistila jsem, že nejsem vůbec unavená a hlavu si potřebuju pročistit ještě od mnoha a mnoha věcí.. a jelikož jsem vyběhla ráno a před sebou mám ještě několik hodin volna, než budu muset na směnu, risknu fakt, že jsem back up a zatímco doufám, že mě nebudou potřebovat, pokračuju dál a dál od hotelu. Signál tu není, takže když bych byla potřeba, mají smůlu, nezastihnou mě.
Když doběhnu za konec známé trasy vytáhnu mapy podívám se, kde tak sem a vymyslím si parádní odbočku, dneska se podívám na místa, kde jsem ještě nebyla. Přijde mi, že běžím pořád po rovině, což je fajn, aspoň vím, co mě čeká cestou nazpět. Párkrát zabloudím, ale vždycky se nějak vrátím na hlavní a pokračuju dál. Míjím vesničku za vesničkou, koňské stáje, několik krav, jednoho býka a samozřejmě hromadu ovcí. Pak mě čeká pěkný sešup z kopce dolů, na chvíli zastavím, urovnám si v hlavě, že ho přece jen zvládnu vyběhnout i nazpět a už si to mířím dolů k oceánu. Tam se na chvíli zastavím, opláchnu se, užiju si výhled a rozhodnu se, že už mám dost, je čas se vrátit. Za sebou mám už 12 kilometrů, to znamená, že cca tu samou vzdálenost, pokud se neztratím, mám i před sebou. Panebože. Zvládnu to? Už jsem pekelně unavená, kdybych si teď šla hodit šlofíka, nezlobila bych se a byla bych i tak pyšná, že jsem toho zvládla dost. Co mě to jenom napadlo, honí se mi hlavou, když tu si uvědomuju, že už dávno zase běžím.
Jeden kopec, druhej kopec… doprdele, kde se tady vzal ten druhej kopec? Kde to jsem, tady jsem nebyla, ne? Honem honem se rozkoukávám, ale je to dobrý, našla jsem v podstatě zkratku! Yes! Běžím, přemítám, psychicky se připravuju na další den pracovního pekla a najednou mám v nohách 18 kilometrů. V tu chvíli se rozhodnu, že ten půlmaraton prostě dám, zaběhla bych si už tady, ale před hotelem mě čeká pořádný kopec, na který chci mít dostatek sil, a tak běžím pořád rovně, co nebudu mít v kilometrech po doběhnutí, oběhnu kolem hotelu v několika kolečkách.
Cestou se stihlo vystřídat všechno počasí světa. Začala jsem za krásného slunečného dne, chytly mě kroupy, déšť, ale teď už nějakou chvíli zase svítí sluníčko. Jsem strašně zpocená, je mi horko, už asi půl hodinu hrozně potřebuju na záchod… jakto, když nic nepiju a jsem fakt hodně dehydrovaná? Posledních kilometr k hotelu už nemyslím na kopec, který se snažím vyběhnout, myslím už jen na to, až ze sebe shodím zpocené oblečení a dám si něco pořádného k jídlu. Napiju se. Sprcha. Mňam. A v tu ránu mi dojde, že mě čeká ještě několik hodin na place. Bože ty jsi debil, jak chceš jako běhat po restauraci, vždyť sotva funíš!
A je to tady, blížím se k hotelu. Koukám na gpsku, abych spočítala, kolikrát ještě musím oběhnout hotel a s radostí a úlevou koukám na číslo – 22,99 km. Mohla bych dát 23, ale srát na to, to je rekord zas na někdy příště. Padám na zem, vypínám měřič, v rychlosti se protáhnu a už cupitám do hotelu, abych se protáhla kolem všech svých kolegů, kteří naprosto nechápou, dala pusu Adamovi (ano, zpocená jak prase) a šla si dát sprchu. Tak co, myslíte, že za mě tu směnu dneska někdo vezme? 😀
