Kdo nás zná, ví, že běháme. Že jsme se do toho pustili a konečně překonali v Praze desítku, nemáme nejmenší úmysl s tím přestávat ani tady. Kolik asi dáme tady? Doufáme v pěknou kulatou dvacku do půl roku, ale kdo ví. Jak už jsem myslím psala, příroda je tu nádherná. Pořád se ještě rozkoukáváme, ale při běhu máme o to víc možností, si to tu pořádně prohlédnout.
První výběh byl až euforický. Slunce svítilo, ba dokonce i hřálo, a nic nebránilo tomu, dát si pořádně do těla. Vždycky jsem chtěla běhat na pláži, ve filmech to vždycky vypadá naprosto skvostně, vyběhli jsme s tím, že 7 kilometrů bude tak akorát, desítku jsem zatím urazila jen jednou, a tak není důvod hnát to hned první den na osobní rekord. Ovšem chyba lávky, pláž žádný zázrak, co se běhání týče, fakt není. Scenérie nádherná, nalevo oceán a obří útes, napravo kopce, a pod nohama písek. A to je právě ten problém. Do písku se nohy boří jedna radost, po chvilce boty v zoufalství zahazuju, protože nejsou k ničemu, ale ani tak se mi jedna radost skutečně neběhá. Co našlápnutí to propad o 5 centimetrů, je to pěkná dřina. Že se v těch filmech neobtěžujou ukázat, jak těžký to je?
Čerstvý vzduch, vítr, šumění oceánu, ošplouchávání mořem… to všechno byl důvod, proč jsem to nezabalila po prvním zaboření. Dech mi začal docházet po prvních pár metrech, síly po kilometru. Ale aspoň ty dva kilometry jsem dala, pak jsem si elegantně vyběhla na cestu, doběhla si pro botky a zbytek trasy už jsem plánovala pěkně po cestičkách, moc už jsem toho ale stejně neproběhla, pláž mě fakt zničila. Takže druhou stranu od hotelu prozkoumám zase příště a nebojte, všechno vám zas do detailu popíšu 🙂
