Jsme na Bali! Fakt že jo, po všem tom stresu z práce a pár vypitých dnech v Praze je to tady a my máme konečně DOVOLENOU. Neuvěřitelný!! Strašně si to užíváme a už za první den jsme toho stihli zažít hromadu! Původně jsme chtěli jen navštívit dvě pláže a užít si zasloužený odpočinek, abychom načerpali síly na další den, ovšem to bychom nebyli my, abychom něco hned na začátku neposrali 🙂
Hned u domu máme tržiště, takže jsme se vypravili objevit místní jídlo. Dali jsme si čerstvé místní ovoce (ananas, banány a podobné srandičky) a čerstvě usmažené snídaňové pečivo. Ke smlouvání jsme se ještě neodhodlali, už teď je ale jasné, že tomu budeme muset přijít na kloub, protože zpočátku na nás byli všichni milí, ovšem úsměv přešel v momentě, kdy jsme bez smlouvání zaplatili částku, kterou si řekli. Achjo, tohle bude hodně velký oříšek.
Po snídani dorazil Trishna, místní úsměvavý klučík, kterému je odhadem tak patnáct, a který se stará o obě Riviera vily, kde jsme ubytovaní. Přivezl nám motorku, kterou máme pronajatou až do konce pobytu, bez ní jste tu totiž jako bez ruky. Teda bez nohy. Prostě se nikam nedostanete. Adamovi v rychlosti ukázal, jak se ta věc používá, podivil se, že nechceme dvě (když on mě neviděl řídit no!) a zase odfrčel. Adam se mě snažil několikrát přesvědčit, ať si to aspoň vyzkouším, ale s ohledem na místní dopravu nepolevuji, řídit bude prostě on a basta.
Už během prvního dne jsme si zvykli na místní jízdu. Troubení neznamená nutně průser, Balijci na sebe troubí pořád, prostě tím dávají vědět, že jedou, kdo netroubí, jako by byl neviditelný. A tak taky troubíme a ono to nějak funguje. Žádná pravidla tady nejsou, pokud ano, tak jakoby nebyla, a tak všichni spoléhají jen na to, že víte, co děláte. Respektive počítají s tím, že absolutně netušíte. Jediné, co nám místní poradili bylo: „Jezděte s helmou a za žádnou cenu nemějte žádné kabelky, všechno do motorky, jinak vás zkusí někdo ukrást a bude nehoda“. Tak jo.
Horší než jízda samotná však byla naše orientace. Na naší obranu není mapa, jako mapa, podle té, kterou jsme dostali my, se jezdit nedá. Mapku nám nakreslila jen tak od oka, zapomněla na řadu významných míst a v podstatě nám jen ukázala směr na nejbližší pláže. Ztratili jsme se už cestou do směnárny. Na pláž jsme jeli instinktivně a skutečně jsme na ni dojeli, ovšem na úplně jinou, než jsme měli zakreslenou a podruhé už ji zcela určitě nenajdeme. Ale byli jsme na pláži, a to je hlavní. Lehátko, dvě pivka (řízení za nevolantem se tady neřeší a beztak vystřízlivíme, než pojedeme dál). Pokecali jsme s lokály – dotěrnou prodavačkou náramků, to nás teda fakt moc nebavilo, místní odborníci na masáže Martinou, klasické balijské jméno a jakýmsi pánem, který nám poradil cestu zpět. Po pár odbočkách jsme se zase ztratili. A taky nám začal docházet benzín, a kde se tu dá natankovat samozřejmě taky netušíme. Naštěstí máme víc štěstí než rozumu, a tak jsme zanedlouho dorazili na benzínku a měli alespoň o jednu starost míň. Benzínky tu taky vypadaj jinak – žádná auta, jen skútry a místní pumpaři, kteří vám bleskurychle natankují a ještě rychleji vás zkásnou, cena za benzín cca 30 000 rupií za pět litrů (cca 50 Kč). Nádhera.
Tady je jeden rychlotip, když se ztratíte, následujte turisty, oni vás vždycky dovedou někam, kde je WiFi a můžete si tak užívat blahobyt Google map a snadno najít cestu. Tímhle způsobem jsme se dostali do Kuty, turistického centra Bali, kde se nám teda opravdu nelíbilo. Cesta vypadala na mapách jasně, avšak Adam se rozhodl, že nebude dbát mých dobrých rad a vydá se raději na intuici, čti blbě. Vzali jsme to teda zkratkou kolem pláže, kde to najednou začalo být dost nepříjemné, všechno tak divně drncalo, něco se mi nezdálo, ale než jsem stihla Adamovi cokoliv říct, už brzdil a halekal, že nám ruplo kolo. Ó príma, pojďme si dát opravit motorku tralala. No krásně nám to začíná.
Místní nám ukázali nedaleký servis a po deseti minutách a 150 000 rupiích (250 Kč!!!) jsme byli zase na cestě. Původně nám jeden pán nabízel, že nám to za 200 000 odveze do servisu, my ať si v klidu odpočineme v hotelu, a po půl hodině nám skútr v pořádku spravený vrátí. Ostatní Balijci na nás však gestikovali tak důrazně, že ani kdybychom chtěli, tak to neuděláme. Zas takovou důvěru tady v to fakt nemáme.
Bez sebemenšího ponětí, kde se teď vlastně nacházíme, jsme zastavili u restaurace na pozdní oběd, ovšem WiFi nikde, a tak jedeme dál na blint. Někam dojet musíme, v nejhorším to holt nebude tam, kde bydlíme. Cesta z restaurace byla snadná. Chytli jsme se bledé tváře v tyrkysovém tílku, která nás zavedla naprosto do neznáma. Odtud jsme jsme následovali další tyrkysové tílko, tentokrát však patřilo balijskému lokálovi. Toho jsme nelogicky a slepě následovali a když už jsme začínali být zoufalí a na jedné z křižovatek odbočili náhodně doprava, po chvilce se před námi objevila známá červená zeď tržiště, kde jsme si kupovali snídani.
Díky našemu bloudění se nám dopolední koupání trochu protáhlo, ale taky jsme měli možnost vidět hromadu věcí, o kterých jsme ani nesnili, že by šly v jeden den stihnout – místní chrámy, zahrady, rýžové terasy, provoz, autoservis a hlavně spoustu Balijců, s kterými jsme se raz dva zakecali. A taky už jsme opálení. Do naší vilky přijíždíme v podvečer a už jedeme dnes jen na jistotu na nejbližší pláž pozorovat západ slunce. Cestou zpět jsme to vzali opět přes tržiště, nakoupili čerstvou zeleninu, tofu a místní omáčky a koření, abychom to všechno o několik minut později hodili na pánev a udělali si parádní večeři.
Tak zase zítra na slyšenou!
