Je tomu už více než měsíc, co jsme se přistěhovali do Walesu. Za tu dobu se hodně změnilo. Už nevyrážíme na autobus o 15 minut dřív, neptáme se po každé anglické větě, co že to vlastně daná osoba říkala a neodpovídáme na každé thank you. Ba co víc, pomalu začínáme rozumět i hluchému Pacovi, začínáme si dělat přátele a zvykli jsme si zdravit se stokrát za den a všech se ptát, jak se mají. Zkrátka jsme se rozkoukali, jsme zabydlení a sebejistější.
Nevím přesně, kdy k tomu došlo, ale vím zcela jistě, kdy jsem si toho všimla. V úterý. Když jsem jela nakoupit do Swansea. Svítilo sluníčko, takže jsem na sebe hodila jen svetr a vyrazila na autobus. Jasně, v půlce listopadu se může zdát svetr málo, já vím, ale tady se to tak dělá. Navíc mi fakt bylo TEPLO.
Cestou na zastávku jsem prohodila tři věty s hlídačem protějšího parkoviště, pozdravila se s místním farmářem a těsně u zastávky narazila na našeho pana dodavatele. Vyměnili jsme si pozdravy, klasické „jak se máš?“ a vzápětí přesunuli hovor k počasí. Zatímco jsme na sebe pomrkávali, já ve svetru, on v triku a vestě, jaké to máme pěkné počasí, turisté na zastávce, navlečení do péřových bund, jen protáčeli oči a sem tam si povzdechli.
Když jsem zahlédla autobus, rozloučila jsem se a mašírovala na místo, kam autobusák za malou chvíli přistaví dveře. A taky že jo. „Tu swo en be“ zahlaholím směrem k autobusákovi a už si beru lístek a jdu si sednout. Asiatka za mnou se lámanou angličtinou domáhá lístku do Swansea za 4.79 a řidič se jí několikrát marně snaží vysvětlit, že má lepší si vzít lístek za 4.50, s kterým může jezdit po celém pobřeží, jak se jí zlíbí. Slečna bohužel očividně netuší, která bije a pořád jen opakuje, že potřebuje pět lístků do Swansea. Zopakovala jsem tedy autobusákova slova bez přízvuku a slečna pochopila. Usmála se, pokývala hlavou, že ty levnější budou lepší a bylo to. Všichni měli radost, že skupinka ušetřila skoro libru a půl a už jsme se mohli vydat na cestu.
Autobusáka ale celá situace asi pořádně vykolejila, protože šlápl na plyn a rozjel se jak o život. Troufám si říct, že jsme jeli dobrou čtyřicítkou, což je tady skoro dvojnásobek povolené rychlosti, čti o život. Že je řidič naprostý blázen mi ale došlo až po několika zastávkách, když jsem na silnici zahlédla ovci. Místo, aby řidič zastavil, jako každý normální autobusák, ji totiž jenom objel!! A to jste měli teprve vidět tu paniku v očích tuzemských cestujících!
Nicméně i přesto, že nás vezl sebevrah, jsme nakonec dojeli na místo v pořádku. Většina cestujících však měla při vystupování žaludek na vodě a byla bílá jako křída. To samozřejmě neplatilo pro asiatky, které tu byly očividně nové, a tudíž nevěděly, že právě podstoupily britskou verzi jízdy smrti.
Že jsem ale už opravdu „zabydlená“ jsem poznala až v centru. Nejenomže mě rozčilovala kvanta turistů, což samo o sobě naznačuje, že se mezi ně nepočítám, ale dokonce jsem spolkla všechna „uhni debile“ a „co se šouráš“ a s úsměvem na tváři opakovala pořád dokola „excuse me, please.. if you wouldn’t mind“ až jsem se konečně propletla do svého oblíbeného obchodu.
