Dobré ráno,
už dávno jsme přestěhovaní (od včera) na Koh Phangan, nicméně už jsem vám dlouho nepovyprávěla, co je u nás nového, tak to honem honem doženu. Vyprávění skončilo ještě v Khao Soku naším prvním jungle trekem. A že byl boží, dali jsme si druhý den těžkej oddych. Celý den jsme v podstatě nevylezli z bungalowu/terásky a jenom pracovali každý na svých věcech, a pak si pustili film.
Další den jsme se vydali na Rajjaprabha Dam, jezero na úplně druhé straně národního parku, které jsme si zkrátka nemohli odpustit. Pro Michala to znamenalo, že po dvou zkušenostech s motorkou vyráží na 130 km dlouhý výlet. Tím myslím úspěšně dokončil autoškolu a gratuluju mu k pomyslným papírům.
Co vám budu vyprávět, výlet to byl krásný. Slunce šajnilo tak, že i já jsem se bála, abych se nepopálila. Oprávněně. Spálila jsem se až hanba už cestou tam, a i když jsem na sobě pak měla 99 % času ručník, ničemu to nepomohlo. Dokonce jsme zpátky jeli až večer, abychom se sluníčku vyhli, ale spáleniny se stejně ještě zhoršily. Jak to dopadlo, už většina z vás ví. Ale stejně vám sem ty fotky dám, abyste věděli, jaká jsem chudinka.
Pokud se octnete v Khao Soku, tohle jezero rozhodně nechcete přeskočit. Je to nádhera. Po tom, co jsme naznali, že se nám místní skupinky lidí ani za mák nelíbí (neodpověděly na pozdrav, čímž si to u nás definitivně rozhodily), jsme si objednali loď sami pro sebe. Pravda, připlatili jsme si, ale bylo to o dost lepší, než se s někým kvůli pár stovkám dělit. Kapitán nám cestou ukazoval různé zajímavosti, z nichž jsme nepochytili ani jednu, jelikož loď byla dost hlučná a kapitán dost vzadu. Tak jsme aspoň přikyvovali a čas od času řekli něco jako „beautiful“. S ohledem na to, že ho to občas dost zaskočilo, je docela dobře možný, že nám ukazoval něco hnusnýho. Třeba hada. Jelikož jsme mu ale nerozumněli, tak jsme žádného neviděli a „swimming“ jsme napotřetí přece jen chytli, takže i na koupání došlo. A bylo to božský.
Kromě toho se ani nic zásadního nedělo, takže volně a naprosto přirozeně přejdeme k dalšímu dni, kdy jsme se z Khao Soku přesouvali dál. Původní plán byl Koh Samui, jenže – a) se mi popáleniny do rána nezahojily (věřili byste tomu???), takže se mi do toho nejdelšího přejezdu tak úplně nechtělo, a za b) místní pán říkal, že Samui stojí zaprd, protože turisti, a ať jedeme radši na Koh Phangan. Tak jsme jeli na Surat thani, což je někde napůl cesty mezi Sokem a Samui/Phanganem.
Surat thani je boží. No dobře, tak není, ale rozhodně stojí za vidění, i když tam není moc co dělat. Je to totiž jediný město, který jsme tu navštívili, který je fakt čistě thajský. Turisti jen projíždí a je to znát na celém kraji. Město má chudší a bohatší části, přičemž bohatší znamená „nepadá střecha“, night market, a to je všechno. Nebo aspoň všechno, co jsme stihli vidět. Protože auauau, takže regenerujem v hotelovém pokoji.
Zatímco ráno v Soku popáleniny už jen tak lehce dobolívaly, po procházce po Surat Thani (protože Michal řekl, že se jde pěšky – překvápko!), to byl už fakt děs. Vyrazili jsme od autobusu, ušli asi 10 minut, a pak Jony začala naříkat, že to možná nedojde, jestli by nešel pro princeznu taxíček, co miláčku? Nešel. Je to už jenom 600-800 metrů. Tak jo, to dojdu. Po dalším kilometru se začal Michal tvářit zmateně, takže jsem se mapy už dost naštvaně chopila já a po dalších dvaceti minutách nás dovedla k hotelu, kde jsem vyřízeně prohlásila, že máme rezervaci a tady nás máte.
Neměli jsme. Michal myslel, že jsem pokoj rezervovala já, já zas že Michal. Klasika. Naštěstí pokoj volný byl, a tak jsem se svalila a šla spát. Večer nás hodní majitelé odvezli na night market, kde jsme se dosyta nadlábli a šli zas spát. I další den byl ve znamení léčení, takže jen válečky, knížka, spánek a fóbie ze slunce. Michal pracoval. Večer jsme se zas nechali dovézt na night market a mně se ramena rozležela dost na to, abych nebyla schopná zvednout ruce výš jak do úrovně loktů. Míšo zítra to asi ještě nedám, slib mi, že na mě nebudeš ráno tlačit. Slibuju, slibuju, když to nepůjde, tak tady ještě jeden den zůstanem. Ale slibuješ, že fakt nebudeš naléhat, že stačí když fňuknu a nepojedem? Jojojo. Uvidíme ráno.
Viděli jsme. Ještě jsem pořádně ani nerozlepila oko, a už se ozvalo Michalovo „tak co, jak ti je“ a než jsem se stihla vzpamatoval, následovalo „jedem“. Trousila jsem sice poznámky o lidských právech, neférovosti života a vyčítala mu, že drží kasičku a já za ním musím klopýtat celá zničená, ale nic nepomohlo. Vysloužil si tedy aspoň přezdívku otrokář a jelo se dál.
Nutno ale uvést na pravou míru, že se to vyplatilo. Přesun byl úplně v pohodě, majitelé ubytka nás hodili až do přístavu a dál jsme jeli klimatizovanou lodí. A neuvěříte, co se stalo pak. Zázrak! Ano, skutečně, na ostrově jsme si na těch slabých 6 kiláčků vzali taxíka. Otrokář se rozšoupl.
No a to je vše vážení. Jelikož mi nešlo pořádně zvednout ruce až do včerejšího večera, nemám v podstatě žádnou fotku ničeho o čem právě teď píšu. Snad něco do článku půjčí Michal 🙂
