Tak jo, zvládli jsme to. Jsme tady. Dorazili jsme v pořádku, první dojmy už máme za sebou a je čas se o ně s vámi podělit.
11. října po desáté hodině večerní jsme se vypravili směr náš nový život, život v zahraničí, konkrétně ve Walesu. Nebudeme si nic nalhávat, nadšení z cesty nás přešlo v momentě, kdy se řeklo Wales, a po bujarých rozloučeních s vámi a vyřízení všech povinností už zůstávají jen obavy a strach z neznáma. Nalijme si čisté whiskey, stěhujeme se na vesnici, celou zimu strávíme u oceánu, Britové jsou proslulí svými kamennými domy bez topení, nejbližší město (Swansea) máme hodinu autobusem, netušíme, co že to vlastně budeme dělat a velšský akcent je pro nás velká neznámá. Proti tomu je čerstvý vzduch poněkud chabý argument.
Cesta proběhla v pořádku. Pověstná britská slušnost nás provází již od výstupu na letišti v Bristolu. Když v Bristolu čekáme na první ranní spoj a pospáváme na lavičce, přijde k nám zaměstnanec letiště, ne snad aby nás vyhodil, ale aby nám ukázal, že o kus dál se nám bude spát o něco lépe, senioři nás pouští ve frontách před sebe, aby nás nezdržovali, mladý pán nám pomáhá najít autobus, který je shodou okolností jeho autobusem, a tak se ještě ujišťuje, že skutečně nastupujeme a rovnou nám řekne, kam se usadit. Angličtina nám zatím nedělá problém, přece jen zatím hovoříme s Angličany, a to pro nás problém není. Nehledě na to, že na slovech „thank you“, což je v podstatě jediné, co tady říkáme (cca 89x) není co zkazit. Ve Swansea chytneme autobus č. 118, tedy naši linku, na třetí pokus si s řidičem porozumíme, koupíme lístek za 4,50 a vyrážíme, už opravdu nervózní, na poslední, hodinovou cestu na kraj světa. Kocháme se přírodou, která je tady opravdu nedotčená a snažíme se pochytit něco z velštiny, protože všechny nápisy jsou tady právě v tomhle jazyce. Po chvíli začínáme pochybovat, jestli tady vůbec anglicky uměj. Od zastávky to máme na náš hotel cca 200 metrů, takže už tady prostor pro nějaké větší stresování není, a tak si jen třikrát dýchneme, ať se přestaneme klepat a už bereme za „kliku“ (kouli) vstupních dveří a vcházíme vstříc našemu novému životu.
Na recepci se seznamujeme s příjemnou, usměvavou paní, prohodíme několik slov a fascinovaní, jak dobře rozumíme, usedáme do TV roomu, kde se nás má každou chvíli ujmout majitel. První nervozita opadla, Velšanům asi rozumět budeme.
Po chvíli nás skutečně přijde přivítat majitelka hotelu, Mrs. Short, i té naštěstí dobře rozumíme. Po velkém pocitu úlevy si však všimnu knírku, který si očividně pěstuje jako přípravu na Movember, podívám se na Adama, který se očividně soustředí na to samé, a je mi jasné, že z informací, které nám předává, chytneme dohromady sotva půlku. Když si po chvilce všimnu, že má paní Short na rukách jen devět prstů a zkontroluji, že i Adam kouká tímto směrem, doufám, že udržíme aspoň něco. I když se občas potutelně usmějeme, téměř uchechtneme, každý ve svých představách nad něčím jiném, snažím se soustředit co nejvíc na to, co říká a je vidět, že i Adam si dává záležet, mračí se a usmívá zároveň.
Po obsáhlém úvodu nás majitelka seznamuje s ostatními zaměstnanci a nadšení z angličtiny opadá. Kuchaři Johnovi sice rozumíme, původem je Ital/Rumun, ovšem Paco nám dává setsakra zabrat. Tak tady je ta proklatá velština! Ještě se ujišťujeme, že je opravdu Velšan (to jméno přece jenom zavání něčím více exotickým) a zklamaní, když zjistíme, že tomu tak skutečně je, se trochu strachujeme, co nás čeká dál. Paco nám totiž bude následující měsíce vydávat zaměstnaneckou stravu, a pokud mu nebudeme rozumět, bůh ví, co se na talířích objeví. Co znamená jeho jméno v češtině jsme si nakonec nechali pro sebe, i když je jasné, že nás to oba napadlo. Paco je navíc hodně sympatický, postarší chlapík, který se na nás od začátku usmívá. Po krátkém rozhovoru zjišťujeme, že jeho největším problémem není velšská národnost, alébrž hluchota, a tak se opět uklidňujeme, že ostatním pořád ještě rozumět můžeme.
Seznamujeme si i s dalším osazenstvem našeho hotelu, kromě nás jsou tu ještě polští Daniel a Gosia, na stejné pozici jako my, britská Amy, která vypomáhá s mytím nádobí, velšský barman, od kterého zatím slyšíme jen „Hi“, takže si rozumíme a anglický barman. Barmani se oba jmenují Leon, a tak si jména zatím pamatujeme. Největším oříškem se při seznamování stává hlavní hrdina naší kuchyně, šéfkuchař Alněco. Leč Angličan, nerozumíme mu ani slovo, chytáme se tak málo, že do teď jeho jméno neznám. Vyřeším to však elegantně, začnu mu říkat „chef“, což se mu líbí a krize je zažehnána. (V mezičase už vím, že se jmenuje Alister).
Poslední seznámení nás čeká v podobě ostatních majitelů, kromě Veronicy (jak to vlastně napsat, když se to má číst jako k, ale píše se to s c???) se seznamujeme s jejím manželem Adrianem a jejím synem Adrianem. Ani jednomu nerozumíme, kdybych měla ten přízvuk nějakým způsobem popsat, řekla bych, že zní hodně hrdelně a opile. Slova jim v té puse prostě tak nějak vlajou. Na dorozumění to máme teda tak fifty fifty.
V rychlosti si odložíme věci na pokoj a jdeme se projít po nejbližším okolí. Už zcela bez nervozity se kocháme krásnou přírodou. Hotel se nachází na kraji útesu s krásným výhledem na oceán, po pravé straně stačí sejít z kopce a jste na pláži, nad kterou jsou obrovské krásné kopce, naproti hotelu je ostrovní výběžek Worms Head, tedy hlavní atrakce této destinace, a před ním a nalevo od něj se nachází rozlehlá chráněná přírodní destinace. Všude je tu spousta ovcí, ale s překvapením objevujeme i jiné zvířectvo, zatím čistě chovné druhy skotu a pár ryb, ale už teď se dozvídáme od místní pobřežní stráže, či co jsou zač, že se tady vyskytují tuleni.
Z celé cesty a všeho toho stresu jsme dost vyřízení, na další informace si tedy budete muset zase nějakou chvíli počkat.
