Z prokletého Rimini jsme se nakonec vymotaly, zbytek pobytu tam už byl fajn, nikdo nám nic neukradl, nic jsme si nezlomily, no jako po másle. Přesun do Říma byl papírově trochu náročnější, musíme totiž přestupovat v Bologne a momentálně už nemáme k dispozici telefony, notebook před cestou a pak je bez netu, ale věříme, že to zvládnem!
Do Říma jsme se vypravily s dostatečnou rezervou, autobus v Rimini jsme trefily správný, nádraží jsme našly bez problémů, náš vlak měl zpoždění, ale planner freak jako jsem já, má rezervy všude. I druhý vlak jsme tedy stihly a hurá jsme v Římě. Lístky na metro a jede se. Cestu jsme dostaly docela pěkně popsanou, metrem na Termini a odtamtud autobusem 719 na zastávku Largo la loggia. Easy! Jsme si myslely teda.
Až na Termini šlo všechno jako po másle, ovšem autobusy v Římě, to je peklo. Tu správnou linku jsme našly, jenže naše zastávka na ní napsaná nebyla. Předpokládáme tedy, že máme špatný směr a vyrážíme na druhou stranu. Ani tam naše zastávka není. Paráda. Chvíli zmateně chodím sem a tam, ale vskutku, largo la loggia na cedulích prostě neexistuje. Číslem linky jsem si jistá, problém musí být tedy někde jinde. Pravděpodobně by to mohlo být tím, že je na ceduli vždy nějaká destinace a u toho v závorce třeba 6 fermata, tedy 6 zastávek. Naše bude jistě ukrytá pod nějakou čtvrtí!
Vydávám se zpět do metra, kde je mapa v rozumnějším měřítku než ta, co máme s sebou. Ta naše je snad 1:1, je to v podstatě billboard s každou mini uličkou, takže ve výsledku na ní nenajdete vůbec nic. Ta v metru to jistí. Najdu si zde stojíte, linku 719 a vydávám se prstem zastávku po zastávce až do míst, kde najdu tu zpropadenou la loggiu! Hurá. Takže tedy potřebujeme do Portuense. Zpět k zastávce dorazíme přesně ve chvíli, kdy odjede naše sedmsetdevatenáctka. Čekat budeme 25 minut, ale nevadí, hlavně, že jsme to našly. Při troše štěstí na ten lístek dojet stihneme.
Po další půlhodince přijíždí autobus, nasedáme a zatímco Žofi se rozhlíží po památkách, které údajně vidíme téměř všechny, neb autobus jede snad přes celé město, já jsem ráda, že mezi stopováním zastávek stihnu zahlédnout Colosseum. Zastávky tady autobus nehlásí, proč taky. Každá zastávka je na znamení. Asi po dvaceti minutách zahlédnu Portuense a je jasné, že tady někde to bude. Portuense má podle cedule celkem 6 zastávek, takže odpočítávám, když tu zahlédnu ceduli s nápisem La Loggia a s radostí na poslední chvíli vystupujeme. Tak to by bylo.
Cestu od zastávky mám v hlavě – přímo ze zastávky bychom měly vidět UBI banku, yes, vidíme jdeme tam. Teď hledáme Unicredit, bez problému nacházíme i to. Další záchytný bod, supermarket, jsme taky našly a konečně přicházíme do naší ulice dell’Imbrecciato. Teď ještě číslo a máme to.
V místě, kde se má nacházet naše ubytování ovšem narážíme na další problém, nestojí tam jen jeden dům, nenene, to by bylo příliš snadné. Místo toho je tam celý vnitroblok baráků. Obejdeme to a La Chiccu nikde nevidíme. Naštěstí jsou tu dva páni, kterých se můžeme optat, po chvilce rukamanohama komunikace pochopí, co chceme a navedou nás. Dojdeme k ubytování, zvoníme, nic. Zkoušíme, jestli dveře nejdou otevřít. Nejdou. Tak znovu zvoníme, opět nic. Znovu zkoušíme dveře… dobře, když to nejde silou, tak to půjde větší silou. Opřu se do toho a dveře vylomím. Paráda, to budou mít všichni radost. Ale jsme vevnitř. Vycházíme patro za patrem až konečně přicházíme k La Chicca. Zvoníme, nic. Zvoníme ještě jednou, nic. A tady už dveře fakt nevylomím, bezpečnostní zámek je zkrátka bezpečnostní zámek. Nechávám Žofi přede dveřmi, kdyby náááhodou někdo otevřel a jdu zpátky za dvěma milými pány, co mi už jednou poradili.
Nejsou tam. Klasika. Naštěstí mě jeden z nich zahlédne a běží mi naproti. Uf. Ukazuju mu číslo na majitele, které mám na papírku a ukazuju naprosto nefunkční pantomimou, že potřebuju aby tam zavolal, že nemám telefon. Po chvilce tápání porozumí, vytáčí číslo a předává mi ho na ucho. Massimiliano naštěstí mluví anglicky, a tak se dozvídám, že tam není, že mi psal smsku. Vysvětluju, že telefon mi ukradli, a že se potřebujeme ubytovat, jestli může dorazit. Jasně, jasně, jen si počkejte, teď jsem úplně přes celé město. Ok, počkáme před domem.
Vyzvedávám Žofi, jdeme zpět před dům, aby snad nikdo nepoznal, že jsme jim vylomily dveře, bereme do ruky knížku a čekáme. Po hodné chvilce majitel skutečně dorazí, vítá se s námi, chválí nás, jak je super, že si na dovolenou nebereme telefon, znovu ho tedy opravuji, že jsme si ho vzaly, ale ukradli nám ho, ale asi to ani nevnímá a už nás bere dovnitr. Ve výtahu se na sebe potutelně usmíváme, když nám říká, že je to ve třetím patře. My víme 😉
A pokračování zase zítra 🙂
