Náš strastiplný první den byl, co se našich orientačních smyslů týče, docela katastrofa. Proto jsme si další den naplánovali o trochu poctivěji. Za pomoci google map a naší zdejší hostitelky Péti jsme vymysleli, že se pojedeme projet na jižní poloostrov a navštívíme Jimbaran, kde se podíváme na písčitou pláž s tyrkysovým mořem a na cestě nazpátek se zastavíme na tradičním rybím tržišti, které slibuje autentický zážitek a všelijaké čerstvé potvory. Za velké plus jsme po zkušenosti z předchozího dne považovali fakt, že cesta nebyla nijak složitá, prostě se sjede na Sunset Road, což je něco jako dálnice, široko daleko jediná, navíc už jsme po ní několikrát jeli, a pak se jede pořád rovně. Po nějaké době nás čeká velký kruháč, který projedeme zase rovně a po pár minutách bude po pravé straně obří mekáč, u kterého zabočíme doprava. No prostě jasný jak facka. Cesta měla trvat asi půl hodinku, a tak se náš plán zdál naprosto ideální. Samozřejmě až do chvíle, než jsme vyjeli.
Hned jako první problém se klasicky ukázalo, že vlastně nevíme, jak se na Sunset Road dostat. Po chvíli bloudění se tedy Adam začal ptát. Úplně všech. Naneštěstí, co člověk, to názor, a tak jsme si to dali pěknou oklikou (to už teď víme), ale nakonec jsme s pomocí asi 1 215 412 místních přece jen slavnou dálnici našli. Odtud by se mohlo zdát, že už nemáme kam zabloudit. Ale chyba lávky. Jelikož jsme nenajeli na Sunset Road, kde jsme chtěli, nevěděli jsme jestli jsme před kruháčem, za kruháčem, nebo kde že to vlastně jsme. Co jsme ale viděli, byl zmíněný Mekáč. A tak jsme to prostě stočili doprava. Špatně. Po pár minutách jsme se tedy vrátili na původní trasu, opět aniž bychom tušili, v jaké části se nacházíme. A tak jsme u dalšího Mekáče opět odbočili. Opět špatně. Když jsme se zase vrátili na onu slavnou Sunset Road, rozhodli jsme se, že jsme teda kruháč asi ještě neminuli, a že teda počkáme až nějaký bude. Po dvou dalších McDonalds, které jsme objeli bez povšimnutí, přišel první kruháč. Projeli jsme ho tedy rovně a čekali na další fastfood. U toho jsme, podle instrukcí znovu odbočili, ale ejhle. Zas to nebyl on. Zpátky na Sunset a tradá – další kruháč. Ten projet rovně pro změnu ani nešel, kvůli nějaké uzavírce, vzali jsme to tedy doprava na Kutu a odtamtud se nám po několika minutách opět podařilo navázat na Sunset Road. V protisměru. Párset metrů zpět, otočka a jedeme dál. Další kruháč, tentokrát jsme si jisti, že tohle je on – je totiž opravdu MONSTROZNÍ. No jo, jenže ty předtím taky nebyly zrovna prťavý, tak kdo to měl vědět, že jo. Kruháč jsme teda projeli, ukazatel na Mekáč jsme taky našli a zrovna když už byl od nás jen dva kilometry podle ukazatele, to Adam zničehonic stočil doprava. Zahlédl totiž ceduli „Jimbaran“ a nechtělo se mu už na onen Mekáč čekat. Dojeli jsme teda nakonec na jinou část pláže, než bylo v plánu, ale za to o dva kiláky (v našem případě asi tak hodina cesty) dříve. Celkově nám cesta zabrala dobré dvě, dvě a půl hodinky určitě.
Odměna ale stála za to. Nádherná pláž s bílým pískem, průzračným mořem, velkýma, leč pěknýma vlnama a výhled na parádní poloostrov po levé straně plný stromů a bambusových chýší. Zkrátka nádhera. Pováleli jsme se, ještě více se pokoupali, zablbli si ve vlnách, něco málo nafotili, něco málo natočili a už byl čas na oběd. V restauraci se válela na zemi kočička, a jakmile jsme vešli, okamžitě jsme se skamarádili. Při čekání na jídlo jsem si teda hrála s kočkou, která lezla po nás, okolo nás a zkrátka všude, zatímco Áda prskal, ať nechodí kočena po stole a po našich (i když ještě prázdných) talířích. Toho si velmi brzy všimla servírka a okamžitě od nás kočku odlákala. A tak jsem měla po srandě, fakt dík… ale nevadilo to tolik, protože vzápětí už nám začali servírovat jídlo. Rýže, grilované krevety v chilli marinádě, balijský mix zeleně a čtyři omáčky – česnek, chilli, balijský mix koření a sojovka. Oba jsme se shodli, že to bylo jedno z nejlepších jídel, které jsme kdy jedli, o to více nás překvapila cena, i s drinky a tipem nás totiž celé jídlo vyšlo na 170 000rp., tj. asi 290 Kč. Na místní poměry je to opravdu hodně, na naše… chápete 🙂
S plnými žaludky a čerstvým kokosem jsme se vyvalili na pláži na poctivou siestu, poté se ještě dvakrát vykoupali a už byl čas se zase vydat na cestu. Rybí tržiště byl zážitek opravdu autentický. Kupodivu jsem ani na vteřinu nezavětřila rybinu, zato nás do nosu bil typický Balijský kompostový smrad, jen na rybím tržišti to byl smrad několikanásobně větší. O ještě větší zážitek se zasloužily všudepřítomné pokukující živé i mrtvé ryby, hromady kuřecích pařátků a splašky tekoucí po zemi. Jen tu krysu jsme přeběhnout neviděli. Nic jsme si teda nekoupili, ale zážitek to byl zajímavý. A zase jsme se vypravili na cestu – celou Sunset Road, kterou jsme tentokrát našli jako po másle, jsme zvládli bez problémů, když jsme z ní však odbočili, zase jsme nevěděli, která bije. Po nějaké chvíli jsme si všimli, že jsme v Seminyaku, což je pro nás docela dobrá zpráva, sice jsme si dost zajeli, ale alespoň držíme směr.
Po další chvíli jsme si všimli i podniku „Potato Head“, který nám utkvěl v hlavě z google map. Za ním mělo stačit zabočit doprava a už bychom to byli nějak našli. Bohužel za ním zabočit doprava nikde nešlo, a když už to konečně po několika minutách šlo, byli jsme zase ztracení, protože jsme nejdřív museli stokrát odbočit jinam a ještě víckrát zatočit doleva. Měli jsme teda docela radost, když jsme našli supermarket s free wi-fi, kde jsme si dali pivko, prohlédli google mapy a zapli GPSku, ještě větší radost nám udělalo, že už jsme opravdu kousek od baráku a s navigátorem to snad nebude problém. No co vám budu povídat, samozřejmě to problém byl, GPS na Bali prostě nefunguje a nazdar. Ona vám sice ukáže nějaký pomyslný bod, kde se nacházíte ale je to vlastně spíš takovej hrubej odhad s přesností na desítky kilometrů. Jakmile se ale rozjedete, neukáže vůbec žádnou změnu, protože jí zkrátka nezaznamená, a tak nejste o nic moudřejší. Několik zastávek, poptávání se na cestu nebo aspoň místní adresy a zase jsme, tentokrát už ale dávno po setmění, dorazili domů. Dali jsme si rychlou sprchu, uvařili jsme si něco malého k jídlu a na devátou se vydali do druhé Riviera vily, kde se pořádalo barbecue.
Byl to naprosto skvělý večer, fajnová směska lidí, kromě majitele Mila a již zmiňované Péti, kteří se tu starají o běh vil, se z Čechů přidali ještě Jitka s Lukášem, což byli rodiče dvouletého kluka, kteří jsou tady už dva měsíce, Ivan, který sem ten den přijel, s tím, že jako grafik může pracovat i odtud a Štěpán, který tu bydlí už asi rok v Gazebo. Mimo ně s námi poseděl Trishna, kterého znáte ze včerejška, dále Ital Pietro a tři programátoři ze Saudské Arábie. Inu, zajímavá směsice a o zábavu bylo postaráno. Hojně se jedlo, střídměji pilo a povídalo se o všech možných cestách, kulturách, o tom, kde kdo pracoval, a co nás vlastně všechny přivedlo na Bali. Společensky i fyzicky unavení po dalším báječném dnu jsme pak zapluli do pelechu a s pocitem, že jsme zažili další báječný den a natěšení, že nás čeká ještě spousta takových, jsme šli spát. Snad jen to bloudění už by se mohlo trochu zlepšit.
