Zimy jsou dlouhý, hnusný, chladný a depresivní. Už dlouho přemýšlím, jak si tohle období usnadnit… přerušit zimu teplejším prostředím se zdá jako dobrý nápad. Když pak předvánoční shon nabere level nesnesitelno a klidová tepovka se v pohodě přehoupne přes 120, je nejvyšší čas se trochu zrestartovat. Výjimečně tedy nejedeme do zahraničí pracovat – jo, fakt jsme všechno odevzdali před odjezdem! – ale na dovolenou. No a jako lokaci jsme si vybrali Marakéš, protože levný. A teplo.
Tuším, že už jsem to tu někdy zmínila, ale občas jsem na cestách fakt blbka. Celou dobu se těším na teplo, vím, že nás čeká příjemných 25 stupňů, ale vůbec mi nedochází, že nás taky čeká světlo že jo. Takže když v půl páté odpoledne přistáváme v Marakéši a venku svítí slunce víc než u nás v poledne, Jony je trapně v šoku. Naštěstí zvládnu bejt v šoku potichu, takže si nikdo ani nevšimne, cha!
Než se rozpovídám o našich zážitcích, ráda bych vám popsala svůj první dojem z Marakéše. Teplo a světlo už máme za sebou, pro lepší představu si teď doplníme ještě sucho, a v neposlední řadě brutální, ale brutální smog. Kouř s příchutí olova a benzínu se tu usadil trvale v prvním metru od země, nad ním zlehka víří prach, všude pobíhají pouliční kočky, a aby se tu dalo aspoň trochu dejchat, čas od času někdo z obchodu vylije kýbl vody na zem, čímž spíš jen rozvíří prach, než že by jakkoliv zavlažil.
K tomu si představte ulice plné aut, skútrů a oslů, kdo může troubí, kdo má osla a nemůže troubit, aspoň hlasitě povolává. Na každém kroku někdo žebrá, a když nežebrá, tak prodává. A když neprodává, tak okrádá. Nikoliv v tradičním slova smyslu, jen vám zkrátka dá informaci, o kterou nestojíte, a chce za to „svoje“ peníze. Každý druhý člověk něco křičí, lidi se zastavujou, halekaj na sebe, dávaj si dardy do zad, jsou hluční a dost narušují osobní prostor člověka, respektive aby bylo úplně jasno, žádný osobní prostor tady člověk nemá. To je něco pro nás.
Přesto všechno je cesta do hotelu překvapivě jednoduchá a dokonce se nám podaří cestou nekoupit ani jednoho osla, koberec nebo lampu. Autobus tady, zdá se, jezdí jen jeden (anebo jezděj všechny na stejný místo, who knows), Google mapy fungujou, a my se tak bez sebemenších problémů ubytováváme. V hotelu nám týpek poradí „4 zlatá pravidla“, za která ani nechce žádný peníz (i když počkáme, co se bude dít při placení na konci pobytu, ať to nezakřiknem), a tak tuto radu posíláme dál:
- Choďte u zdi. Jinak vás přejede skútr prej.
- Nenechte si pomáhat. Ať už se zeptáte na cestu, nebo se na ní nezeptáte, nebo i když tam ani nechcete jít, za každý nasměrování se platí. Čím mladší člověk, tím dražší rada.
- Smlouvejte. Všude a za všech okolností, výjimkou jsou restaurace, kde jsou pevně psané ceny a vstupné.
- Nedávejte si v restauraci extras. Respektive, v některých restauracích vám na stůl k vašemu jídlu naservírujou hromadu všelijakých oliv, oříšků a jiných zobání. Někdy jsou v ceně, jindy jsou extra, vždycky se předem zeptejte.
K pravidlům dostaneme hordu čaje, lekci nalévání po marocku (čti aspoň z metru výšky) a mapu, na které nám pan ubytovávač vyznačí všechna místa, která stojí za vidění a jdeme se ubytovat. Nice. Pokoj máme hezkej, celkově se nám ubytko líbí dost, dokonce i záchod máme evropskej jak slibovali, jen teda nemá dveře. Jako trochu dveře má, ale jenom trochu… jsou to spíš taková rozevírací vrátka asi půl metru vysoká, která nedoléhají ani na strop, ani na zem. Ale to stačí, hlavně že hajzlík je evropan.
Po řádném ubytování se vydáváme na první večeři, dokonce nám majitel poradil i restauraci, tak odcházíme celí nadšení, že moc neutratíme a všechno bude hezký. Jenže ne.
Naše cesta vede přes Jemaa el-Fnaa, což je místní „pojď něco Ti prodám“ point číslo jedna. A tak po stodvacátém „ne, fakt nechci“, urputně koukáme do země a děláme, že tady vůbec nejsme. To moc nezabírá, ale i tak se nám daří na těch 50 metrech, který potřebujem projít, koupit jen dva mandarinkový džusy a fakt hodně urazit jenom jednoho člověka, což je dost slušnej výkon s ohledem na to, že je večeřovitá doba a každý láká do své restaurace. My ale jdeme na jistotu, už nám doporučili v ubytku přece!
Když k restauraci dojdeme, zjistíme, že patří k hotelu, ujme se nás tedy jakýsi vrátný, který nás zcela nepozorovaně odvede do úplně jiné restaurace. TO JAKO FAKT. Drahý je to tady jako prase, takže po rychlém omrknutí meníčka, se zase zvedáme a nenápadně se vytrácíme. Číšník na nás ještě pobaveně zavolá bye-bye a už jsme pryč.
Nakonec si vybereme restauraci sami. Bez vrátnýho. Kde je hodně lidí a snad i pár takových, co by mohli být místní, tam musí být dobře. No, cenově jistě, ale chuťově žádná sláva. Úplně hnusný to ale není, jen to má jakousi zvláštní pachuť. Najíme se a vyrážíme zpět na cestu do hotelu, odhodlaní si vůbec nic nekoupit.
Pokud máte reakční břicho jako já, čti „kdykoliv se najím, jsem tlustá, i kdybych dvacet kilo vážila“, doporučuju si vzít na Jemuu uplý šaty, vyvalit ho, co to jde, a tvářit se, že pokud na vás někdo promluví, okamžitě porodíte. Docela to fungovalo… alespoň pro dnešek.
Totálně vyřízení, ale vlastně nadšení, uleháme a těšíme se, až to tady zítra pořádně prozkoumáme.
