Ve středu si vzal Adam mojí odpolední směnu, abych měla po skončení housekeepingu, kolem dvanácté, celé odpoledne volné. Našla jsem si tedy na mapě Swansea všechna místa, která potřebuji navštívit, v jízdním řádu vyhledala nejbližší spoj a svižným krokem plným elánu vyrazila na zastávku.
S pečlivě připraveným „to Swansea and back, please“ jsem nastoupila do autobusu a čekala, až vyjedeme. Zatímco si řidič ubalil cigaretu a šel si ven zakouřit, jsem pročítala všechny nápisy o bezpečnosti ve vozidle, cenách lístků MHD ve Swansea a podobně. Všechny nápisy tady jsou pochopitelně dvojjazyčně, a tak jsem měla skvělou příležitost, abych srovnala angličtinu s velštinou. Kdybych si chtěla zahrát hru „najdi deset rozdílů“ jistě bych pochodila lépe. Inu, posuďte sami. Anglické „No smoking on the bus“ se velšsky řekne: „Diolch am beidio ag ysmygu ar y bws“. Tak z toho bych pochopila snad jen ten bws. A už se ozývá rachot motoru a hurá můžeme vyrazit.
Cestou mám spoustu času na kochání se zdejší přírodou, která je vskutku fascinující, avšak po chvíli se přistihnu, že přemýšlím nad tím, proč cesta, dlouhá ani ne 30 km, trvá (podle jízdního řádu) víc než hodinu?! Začnu se tedy soustředit na rychlost jízdy. Ne, tak tenhle pan řidič rozhodně závodníkem nebude. Po pár minutách si všimnu u cesty cedule, která hlásá, že všichni musí tuto oblast projíždět pomalu (neboli ARAF), neb by se jim pod kola mohla připlést zvěř. A vskutku hned za pár vteřin zastavujeme – na silnici totiž stojí ovce a vypadá to, že se jen tak nehne. Řidič to bere v klidu, vyjde ven, zapálí si cigárko a dá si holt menší pauzu. Když se ale ani o dvě cigarety později nechce ovce hnout, „rupnou mu nervy“. To tady v Británii znamená, že hlasitě dupne. Zabírá to, ovce odběhne a my můžeme pokračovat v cestě.
Zbytek cesty je moje pozornost soustředěná hlavně na ovce. Jsou všude. Některé ovce se nachází ve skutečných ohradách, tak jak je známe z Čech, některé jsou však v „ohradě“, která je označena jenom čtyřmi kameny a valná většina se nachází nejčastěji uvnitř kruhových objezdů či na silnici, oždibujíc deseticentimetrový proužek trávy podél cesty.
S příjezdem do Swansea jsem si všimla ještě jedné zvláštnosti na řidiči, a sice že zastavuje mimo zastávky, prakticky každému, kdo na něj mávne. Vzpomněla jsem si na naši první cestu do Rhossil a došlo mi, že to není první řidič, kterého to vidím dělat. Z přemýšlení mě ale vytrhl příjezd na autobusové nádraží, a tak jsem to nechala být.
Ve Swansea jsem měla celkem 4 úkoly – koupit lístky na fotbal, zařídit si SIM kartu, nakoupit něco k pití a okusit nákupy v cenově dostupném Primarku. Jako každá žena jsem se tedy vydala nejdříve pro lístky na fotbal. Jak jsem již věděla z mapy, stadion stojí kousek od zastávky Landore, došla jsem tedy do informací a zeptala se pána, který tam seděl, odkud, a kdy mi to jede. Po pátém zopakování slova [lendór] se mě začínala chytat panika, protože pán po mě pokaždé slovo [lendór] tázavě opakoval, ovšem nic víc jsem z něj nedostala. Propadajíc se do naprostého zoufalství, jsem dostala spásný nápad a začala spelovat. Konečně se mu radostně rozsvítily oči a zahlaholil “oh you mean [lendór]!” s naprosto stejnou výslovností, jakou jsme společně použili již desetkrát. Od tohoto okamžiku bylo dorozumění snadné, a tak jsem se vydala na své nástupiště. Zde jsem si prozíravě spočítala, že musím vystoupit na třetí zastávce a nastoupila do autobusu. Ve Swansea jsou totiž fyzicky jen zřídkakdy označeny názvem, takže když místo dobře neznáte, může se vám snadno stát, že svou zastávku nepoznáte.
Již po první minutě cesty mi zatrnulo, když jsem si uvědomila, že řidič nezastavuje jen v zastávkách, ale kdykoliv na něj někdo mávne. Autobus byl narvaný, a přes všechny ty cestující jsem nedokázala poznat, zda zrovna zastavujeme jen tak, či v zastávce. Když jsme zastavili popáté, už jsem se trochu bála, že jsem přejela, ještě jsem však setrvala, protože jsem se nedokázala probojovat ven a na šesté zastávce jsem konečně vystoupila. Koukám, rozhlížím se jako surikata, avšak stadion nikde. Chytnu tedy nějakou paní a ptám se jí, zda tohle je, či není, zastávka Landore. Paní se na mě významně podívá a začne mi vysvětlovat, že tohle není dobrá čtvrť, že ona je teda jako v pohodě, takže mi neporadí vůbec, ale ať už se nikoho neptám, nebo že by mi taky mohli poradit špatně. Pak mě strká do nejbližší trafiky, ať se zeptám tam, že to je bezpečnější, ale ať už se hlavně proboha nikdy neopovážím oslovit někoho na ulici.
V trafice mě paní ujišťuje, že tohle zastávka Landore teda rozhodně není, až se za břicho popadá, a že tady se to jmenuje Hafod. Tak to je prosím první zastávka od autobusového nádraží, vystoupila jsem tedy dokonce o dvě zastávky dřív. Paní v trafice se ale nakonec slituje, a poté co ji přejde záchvat smíchu, mi vysvětluje cestu. Ještě se ujišťuje, že jsem opravdu dobře pochopila, kudy mám jít a pro jistotu mi cestu “rovně k mostu a pak pořád rovně, tam už to uvidíte” ještě dvakrát zopakuje.
Zbytek výletu tak zábavný nebyl, procházka ke stadionu se mi docela protáhla. Jednak proto, že zastávky ve Swansea od sebe nejsou zrovna kousek, a jednak proto, že neustálé uskakování před vozidly vyjíždějícími z druhé strany, než očekáváte (ne, na rozhlížení doprava-doleva-doprava jsem si ještě nezvykla), vám na sebevědomí ani rychlosti zrovna nepřidá. Přes všechny nástrahy jsem však dorazila v pořádku a my se díky tomu můžeme těšit na britsko-španělský fotbal v podání Swansea x Valencia, a to už za necelý měsíc.
Na cestě zpět jsem byla již moudřejší. Poučená z předchozích chyb, jsem jako ostřílená Velšanka mávla na první autobus, který jsem viděla a v duchu se modlila, aby jel alespoň mým směrem. Nejel. Přesto mě ale řidič odvezl, kam jsem potřebovala, neb tady se to tak dělá, a tak jsem stihla v poslední půlhodince vyřídít O2 i nákupy v Poundlandu (tedy „vše za libru“). Do Poundlandu jsem nešla ani tak proto, že bych potřebovala za každou cenu ušetřit (ostatně to bych přešla ulici a navštívila obchod „vše za 99 pencí“), ale spíš proto, že násobení jednou, narozdíl od zbytku matiky, zvládám vcelku hravě a troufám si říct, že se v něm téměř jistě neseknu. Ušetřený čas jsem prostála ve frontě v Primarku, abych koupila aspoň mikinu a slušné pracovní kalhoty, protože v sukýnce mi tady není úplně do skoku, a pak už jsem jen rychle pelášila na bus. Teda na bws. A jak jsem byla po celém dni ráda, že mě odvezl řidič až před dům!
