Smrdí tam jídelna a děcka tam řvou

Školu mi nakonec sehnala máma. Dneska mě tam byla přihlásit (za pět dvanáct, opravdu). Volala s nadšením a blekotala něco o tom, že je tam na chodbách hrozný rámus, děcka tam řvou a jídelna smrdí, tedy že se mi tam nutně musí líbit. 
Čekala jsem, že než přijde domů, tak z ní to prazvláštní nadšení, že zas půjdu na gympl, vyprchá, ale kdepak. Naopak ještě posílilo – pravděpodobně si celou cestu připravovala, co všechno mi musí říct.
„Paní hospodářka je skvělá baba, taková pravá ruka pana ředitele, řekla mi dokonce, že je takové horko, že si musela sundat podprdu“, úžasné mami, jak lehké je na tebe udělat dojem. „Ředitele jsem tedy málem neviděla, protože hrál s klukama fotbal a když jsem přišla tak už spal v ředitelně, ale paní byla tak hodná, že mi ho probudila, no věřila bys tomu? Jmenuje se pan Zajíc a je perfektní. Johy, tam se ti bude tak líbit.“ No to doufám. Další školu už si asi nedám.