Poznámka na začátek: V Edinburghu jsme byli v listopadu 2019. Článek sepisuju v září 2020, takže to, že si tato místa pamatuju, považuju za slušnou garanci, že skutečně zanechala dojem.
Rok co rok se mi na podzim začne stýskat po Británii a mé životní etapě ve Walesu. Leč tamní pobyt za moc nestál, tu krajinu jsem si zamilovala, čas navíc zahojí všechny rány a milostivě nechává vyplouvat na povrch hlavně ty hezké vzpomínky. A tak se každý rok vydáváme do Británie, nejčastěji tedy do Londýna. Jenže tentokrát jsem chtěla udělat Michalovi k narozeninám radost a vzít ho na některé z míst, které má na wishlistu, a kde jsme ještě nebyli. Nakonec jsem na něm objevila mezi jinými evropskými městy i jedno britské – Edinburgh – a volba byla jasná. Nadšeně jsem koupila letenky a chvilku po jeho narozeninách jsme se vypravili na zaslouženou párdenní dovolenou do města ginu, města, kde vznikl Harry Potter, a kde morovou ránu vyřešili zabetonováním spodní třídy. Pro koho to byl víc splněný sen je ve hvězdách, jisté však je, že tenhle pobyt jsme si náramně užili oba.
Náš výlet začal již tradičně procházkou z letiště (kdo četl některé mé předchozí články, třeba ten z Thajska, ví, že tohle je takový náš signature), tentokrát jsme však nešli až k ubytování, jen jsme si udělali krátkou procházku na tramvaj. Budiž tohle prvním tipem pro vás. Pokud vám jde o cenu, nehledejte spoj z letiště, který je o poznání dražší a často s přestupem, nebo nesedejte do taxi, ale najděte si konečnou zastávku tramvaje. Stačí totiž poodejít jen docela malý kousek od letiště (mohlo to být cca kilometr?) a dojdete na konečnou tramvaje, která vás přímým spojem dopraví až do centra, a to za pár liber. Lístek koupíte až u zastávky bez přirážky, ušetříte si peníze, prohlédnete si taky něco jiného než centrum a dokonce ani nezainvestujete příliš mnoho času. Po všech stránkách výhra. Pak jen nasednete na tramvaj a zhruba po půl hodince jste přímo v centru.
Ubytování jsme si našli předem online a namísto hotelových pokojů, jsme si tentokrát vybrali pronájem malého koloniálního domku ve Stockbridge. Tyhle domky byly postaveny v 19. století pro řemeslníky a dělnické rodiny, nejde teda o žádný luxusní moderní dům, ale nás tohle malé, autentické stavení s předzahrádkou naprosto učarovalo. Pokud byste měli zájem o podobné ubytování, až se někdy do Edinburghu vydáte, dejte si hledat „stay at dwellings“ a určitě něco najdete. Pán, který nám domek předával, byl moc milý, při příjezdu nám nachystal čaj s mlékem a sušenky, a pak už jsme jen příjemně pokecali. Hodně jsme se zajímali, hodně jsme se ptali, a tak nám ukázal hromady užitečných míst, kam chodí místní na pivo a jídlo, jaké galerie stojí za návštěvu a které naopak nikoliv, které turistické památky bychom minout neměli, stejně jako, kam se vypravit na procházku nebo i nějaký ten větší výlet, kde nakupovat, a že v sobotu nesmíme minout místní farmářské trhy, které nejsou až tak farmářské, jako spíš taková street foodová přehlídka, ale rozhodně stojí za to. Dokonce nám i ukázal, kam se vypravit směrem z Edinburghu, čímž nám usnadnil plánování výletů příštích. Už během rozhovoru totiž bylo jasné, že tohle všechno nemůžeme stihnout, ani kdybychom se na hlavu stavěli, a že se do Skotska, potažmo i Edinburghu samotného, rozhodně budeme vracet.
Co jsme tedy za pobyt všechno stihli? Mraky a mraky věcí. V dnešním článku projedu pár gastro míst a klubů, v dalším se pověnuju umění a přírodě, ať je to k učtení.
Fish & Chips, to byla ostatně naše úplně první zastávka. Naposledy jsem ji měla před nějakými šesti/sedmi lety ve Walesu, krátce předtím, než jsem se stala veganem a od té doby jsem měla, jak jinak, jen rostlinné náhražky. Jelikož vegan už nějaký ten pátek nejsem, byla první zastávka jasná. Vybrali jsme si hospodu Bertie’s Fish & Chips a volba to byla dobrá. Pokud chcete rostlinnou variantu, v téhle hospodě ji také najdete. Mají ale i klasickou, a tak je to ideální pro páry a skupiny, ve kterých jsou smíšení vegani a nevegani. Místa na sezení je tam fůra a fůra, přesto bylo vcelku plno, obsluha byla profi, jídlo výborné, porce enormní. Stálo to za každou libru? Určitě.
The Banshee Labyrinth
Kromě jídla, které jsme potřebovali asap, neb jsme měli po cestě hlad jako vlk, a to zejména u mě není příjemné pro nikoho v okolí, jsme měli jako první zastávku jasně vytyčený cíl – The Banshee Labyrinth. Banshee je podzemní bar a klub, kterej je jednak děsně creepy a jednak tam mají spoustu zajímavých akcí, od koncertů, přes divadelní představení, až po Improv night. A právě to jsme zažili my, když jsme se tam první večer na blint vydali. Zažili jsme tak tři skupiny, jak místní, tak hostující z Glasgow a byla to pecka, moc jsme nevěděli, co od toho čekat, ale nakonec jsme se usadili s pintou a nechali se bavit… a bylo to skvělý. Ty skupiny, které vystupovaly, se jmenovaly The Bitchdel Test (miluju ten název!), Mismatched Animals & I Heard Pillow. Takže pokud na ně někde ve Skotsku, nebo i jinde, náhodou narazíte, můžem doporučit.
Kavárny
Co chvíli jsme někde kafíčkovali a snídali a dvě kavárny nás zaujaly natolik, že se o ně podělíme. Jednak to bylo Grow Urban, které si zamiluje každý, kdo má rád kytky a pokojovky, protože je to přesně to, co čekáte – obchod s pokojovými a zelenými rostlinami, spojený s malou kavárnou, kde každé ráno napečou nějaké zákusky, které si ke kávě můžete dát. Taková malá oáza ve městě.
Druhá byla Lowdown Coffee, která je už víc klasického konceptu, ale rozhodně stojí za návštěvu, protože takovou snídani jako tady, jinde nedostanete. A kafe mají úžasný.
Obecně pro kavárny v Edinburghu platí, že mají obrovská okna a naproti nim jsou často jen další britské domky, nebo v lepším případě i nějaké ty historické kousky, tudíž máte perfektní odraz… nechytnete-li zrovna zamlžené sklo a máte-li s sebou ještě někoho, máte vyhráno. Edi je ideální destinace pro klasickou instafotku – pěkně se usaďte uvnitř u okna, dejte si kafíčko a nechte se vyfotit zvenku přes okno. Kde jinde už 🙂
Jedna kavárna vynikla i negativně, a sice profláklý Elephant House. J. K. Rowling tady, pravda, napsala Harryho Pottera a z pár míst je moc hezkej výhled, kterej k napsání bradavického příběhu vyloženě inspiruje, ale to je tak všechno, co je na tomhle místě cool. Kafe je nebetyčně hnusný, podnik asi nejdražší v celém Edinburghu a navíc vás zkásnou o poplatek za fotku, protože tady přece vznikl Harry. Stejně tak zaplatíte něco málo (tuším, že jednu libru?) jen tak, přiúčtujou vám to prostě k objednávce kafe za to, že jste mohli sedět tam co JK. Poplatky jdou na charitu, ne do kapsy provozovatelů, což je hezký, ale i tak to bylo protivné, protože dobré skutky jsou za mě věc dobrovolná, ne povinná. Nicméně místo jsme si odcheckli a víckrát nemusíme.
Hospody jsme taky navštívili. Nejednou. Na pivo, na jídlo, na mulled cider (těch je v Edinburghu značnej nedostatek!!!) a všechny byly dobrý. Docela chápu, proč jsme potkávali nametený lidi už v deset dopoledne, když máte k dispozici tolik skvělejch míst. Opět mi v hlavě uvízly hlavně dvě, které bych považovala za oblíbený, jednak to bylo Toolbooth Tavern v centru, kde měli nejmilejší obsluhu za celej pobyt, fajn ceny a výborný jídlo. Od místní klasiky (Haggis) přes míň lokální jídla až po Chilli con carne s nachos. Sice trošku bez konceptu, ale ani tak je to nevyvedlo z míry a všechna jídla byla skvělá. A posezení jako takové věru britské.
Druhá hospoda byla Bailie Bar, kterou když jsme našli (a že jsme ji našli brzo, protože nám jí doporučoval majitel ubytka), tak už jsme nešli jinam. Od té doby jsme prostě na večerní pintu/mulled cider (ano tady ho měli!) zašli sem, a když už jsme tam byli, přihodili jsme nějaký ten burger nebo luxusní sticky toffee pudding. Všechno, co jsme ochutnali, bylo famózní, ale ze všeho nejlepší je to prostředí. Tady je Skotsko v každém koutě, narazíte tu na spoustu lokálních lidí, a pokud bych se do Edi stěhovala, tohle by bylo první místo, kam bych si šla udělat kamarády! Bailie má bohatou historii, v tomhle domě byla hospoda už od roku 1870 a dalších sto let to byla taková ta zaplivaná stockbridgská klasika, aspoň se to tak říká. V roce 1971 ji koupil nový majitel, přejmenoval ji na The Bailie a po tom, co zjistil, že místní si ji nenechají jen tak zbourat, ji v osmdesátých letech zase prodal. A právě tihle noví majitelé mají Bailie dodnes. Trochu ji zmodernizovali, tak třeba přidali dámské záchodky, protože hospody už nejsou jenom pro chlapy (děkujem pěkně!), přistavěli kuchyň, aby se tu dalo i najíst, nebo televizní obrazovky na přenos důležitých sportovních údajů. Schválně jestli dokážete najít všechny? Třeba i tu schovanou ve zdi za obrazem? Spoustu věcí si tohle místo ale drží, tak třeba tu nehraje žádná hudba, aby se hosté bavili a nepřekřikovali, což skvěle funguje, a pokud se chcete seznamovat, doporučuje se sednout si nebo se postavit k „ostrůvku“ s barem, protože právě tohle místo je určené k tomu, aby se tu cizí lidé dali do řeči, tak, jak to bylo za starých časů běžné. Pokud o náhodné konverzace nestojíte, sedněte si jinam. Easy.
Na závěr ještě doporučujeme stockbridgské trhy, což jsou ty, o kterých jsem mluvila na začátku, kde ochutnáte street food z celého světa, od klasického skotského vejce, přes jídlo z Keni, až po asijské závitky. Kromě toho tu najdete přehlídku lokálních výrobců, restauratérů a jiných prodejců, dát si můžete i kafe nebo drink, ale se vším smutkem musím oznámit, že to jsou snad jediné trhy v Británii, kde nemaj mulled cider. I tak ale stojí za návštěvu.
Pro dnešek je to vše, doufám, že jsem vás příliš nevyčerpala, a pokud se na nějaké z těchto míst vydáte, dejte nám vědět, jak se vám líbilo. Nebo nám klidně doporučujte svoje oblíbené podniky, protože do Edi my se ještě určitě vypravíme. A jak už jsem avizovala, příště spolu projdeme negastro místa.
Tak zatím!
