Přečteno (srpen a září)

by Jona

V srpnu mi začalo být kvůli těhotenství dost špatně od žaludku, a tak postupně klesalo i množství přečtených knih. Nicméně mám tohle své ohlédnutí za přečtenými knihami ráda, a tak jsem se rozhodla, že v něm budu pokračovat, jen to asi nebude potřeba dělat na měsíční bázi, zas tolik nečtu. Za srpen a září to bylo dohromady jen devět knížek, tak se do toho rovnou dáme 🙂

1. Naoki Higashida – A proto skáču

Jen o malé hrstce knih můžu říct, že mi změnily pohled na svět. Tahle do té malé hrstky jednoznačně patří… a patří taky k těm knihám, u kterých doufám, že si je přečte co nejvíce lidí. 

V průběhu knihy jsem si musela opakovaně připomínat, že autorovi bylo v době kdy to psal teprve třináct let. Nejen že otevírá opravdu jedinečný pohled na autismus, ale s moudrostí mluví o životě a učí empatii. Závěrečná povídka ‚Jsem u vás‘ mě dojala k slzám a definitivně přesvědčila, že od autora chci přečíst i další knihy, ať už budou o čemkoliv.

2. Harper Lee – Jako zabít ptáčka

Krásný příběh, který si své místo mezi klasikami jednoznačně zaslouží. Postava Atticuse Finche možná nepůsobí zcela věrohodně, protože až tak kladnou postavu v reálu jen těžko potkáte, ale velmi dobře poslouží jako ideál slušného a přemýšlivého člověka, díky čemuž jí zamlčení alespoň pár negativních vlastností snadno odpustíme. Na jedné straně je kniha dost přímočará, dějově nijak závratná, žádných velkých dramat ani twistů se nedočkáme. To však neznamená, že by byl děj nudný, vůbec ne, jen že není těžké ho sledovat. Zároveň má kniha hlubší význam ukrytý právě v hodnotách, slušnosti a neuvěřitelné lidskosti postav.

3. Klára Vlasáková – Praskliny

Wow. Tohle dílo mě nadchlo snad po všech stránkách. Styl psaní, neuvěřitelná atmosféra, fakt, že jsem pro jednou netušila, jak kniha dopadne a přece od začátku směřovala naprosto jasně ke svému konci, takže zklamaná jsem z něj rozhodně nebyla. Skvělý! 

Doporučila bych si o knize nečíst moc předem, ať si nezkazíte dojem, ale zároveň bych po ní sáhla jen v době psychické pohody – může být vcelku skličující a věřím, že v depresivním období by mohla napáchat škody.

4. Stephen King – Pet Sematary

Zase jednou Kingovka se vším všudy, tak, jak si ji představuju. Řbitov je famózní, nechybí mu nic. Po Revivalu teď asi moje nejoblíbenější od Kinga.

5. Haruki Murakami – Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Docela jsem se rozhodovala mezi hodnocením nebavilo a cca ok, nakonec se přikláním spíš k horší variantě. Moc mě to nebavilo, ale jsou i horší knížky. 

Děj je vcelku nijaký, pointu to pořádně nemá. Na jednu stranu je to docela čtivé, jsou i daleko uloudanější a zbytečnější knihy, na druhou stranu práce s textem nijaká a nedokážu to ani zařadit do kategorie oddechovek. Nevím, kdy by mě bavilo takovouhle věc číst… možná v ní něco dokáže najít člověk, který se zrovna hledá, ale vzhledem k tomu, že tohle období jsem měla spíš v pubertě a celkově těch mladejch, bouřlivějších letech, neumím si představit, že by mě tehdy TOHLE dokázalo dostatečně zaujmout. 

Četla jsem ještě Norweigan Wood a musela jsem ji odložit, hlavní postavy jsou si tak podobné, že to splývá dohromady… trochu se (i podle recenzí ostatních) obávám, že s tím opakujícím se hrdinou a dějem budu mít u Murakamiho problém častěji, ale nechci předbíhat.

6. Fredrik Backman – Muž jménem Ove

Na začátku mi byla hlavní postava dost protivná a moc jsem nechápala, co na té knížce každý vidí, ale nakonec jsem se přece jen začetla… čím dál jsem se v ději dostala, tím víc se mi kniha líbila. U Backmana asi nepřekvapí, že postavy jsou propracované a velmi reálné, přesto musím říct, že Ove jako charakter opět překvapil a snad i pomohl trochu lépe pochopit tenhle archetyp. Milý příběh, úsměvné až vtipné pasáže, důraz na psychologii postav, zkrátka oddychovka s přesahem, aneb Backman se vším všudy.

7. Søren Sveistrup – Kaštánek

Po delší době jsem vytáhla severskou krimi… Knížka je rozvláčnější, o tom žádná, spousta lidí si stěžuje, že by mohla být o 100-150 stran kratší, já nesouhlasím. Brždění děje, leč přílišnými popisy a zacházením do detailů, pro mě příjemně balancuje zlé/brutální pasáže, člověk si místy oddechne, což oceňuju. (Třeba u Keplera je to důvod, proč jsem je přestala číst, příliš brutality a jedna za druhou, člověk se nenadechne a odnáší si pocit, že autoři chtějí jen za každou cenu šokovat a co nejvíc čtenáře zasáhnout, nic víc). To tady nemám a z knížky si neodnáším žádné zlé pocity nebo noční můry, nejspíš právě proto, že to nebylo tak nahusto. 

Postavy nejsou hluboce propracované, background story se v průběhu dozvíme jen asi u dvou nebo tří, a jsou vcelku stereotypní, ale nepřekáželo mi to. To, že hlavní postavy nespolupracovaly a neodváděly tak (jeden jak druhý jak třetí) dobrou policejní práci mi vadilo mnohem víc. K výtkám pak ještě kapitoly… ta knížka má něco jako 130 kapitol? Proč? Tomuhle rozsekávání děje na co nejkratší kousíčky nefandím. Pachatele jsem tentokrát neuhodla, ale spíš proto, že v knize nebylo poschováváno dostatek vodítek, respektive takřka žádná. Pár, která mohla zúžit okruh lidí, ale nic, co by vedlo ke konkrétní osobě. To je pro mě trochu škoda, prolínání minulosti a současnosti šlo určitě udělat i líp… tak, aby mohl čtenář také hádat, co se vlastně stalo. Tohle bylo na čtení takové pasivnější. A od odhalení pachatele do konce ještě spoustu stran. 

I přes tohle všechno se mi to líbilo, severský detektivky mám jako žánr moc ráda, tahle byla čtivá, dobře vyvážená, atmosféra na mě fungovala, příběh mě bavil.

8. Samuel Bjørk – Clona

Super slibný start, chytlo mě to hned, bavilo mě to moc, i napětí bylo.. a pak přisel konec. Takhle zklamaná jsem z knížky nebyla ani nepamatuju. Není to o tom, že bych byla nespokojená s tím, jak se to rozuzlilo (i když taky žádná sláva), ale to tempo ke konci a celkově řešení… jako kdyby nezbyl čas to dopsat. Chvíli jsem si i myslela, že mi chybí kapitola nebo dvě, ale ne, jen se tam prostě některé věci neřeší. Neskutečně otravný!

9. Fredrik Backman – My proti vám

Pokračování Medvědína mě docela bavilo, ale není to bez výhrad. Postavy byly načrtnuté již v prvním díle a zůstaly tak komplexní, jak jen to šlo. Dokonce jsme se trochu víc dozvěděli o vedlejších postavách z prvního dílu, což mě upřímně potěšilo. Děj mě tentokrát zdaleka nenadchnul tolik, respektive, i když mě to bavilo, konec mi to tak trochu zkazil. To, co bylo teasováno již na konci Medvědína, dopadlo na konci druhého dílu jinak, technicky bylo vše dodrženo, ale očekávání se nenaplnila.

You may also like

Leave a Comment

Tato stránka používá cookies. Pokud s použitím souhlasíte, klikněte na tlačítko přijmout. Přijmout Více