Abyste si nemysleli, že po náročných začátcích už bylo všechno až do konce dovolené naprosto snový a sluníčkový, tak ještě přihodím pár fuckupů a nepovedených dní, než se tady s tím definitivně rozloučíme 🙂
Okradli mě. Ano, i to se tady stává. Byla to klasická chyba, kdy jsem si v motorce zapomněla peněženku… tady totiž nenosíte kabelky a tak podobně, aby vám ji někdo na motorce nezkusil strhnout, což by zapříčinilo, že byste spadli a mohli byste dopadnout třeba jako místní Péťa, která díky podobnýmu kousku musela na operaci páteře, btw. balijskou nemocnici si nemůže vynachválit. Ale ať moc neodbočuju, peněženka zůstala v motorce a já jsem šla na pokoj, hned jak jsem otevřela dveře, došlo mi, že mám prázdné ruce a vcelku klidným tempem jsem se vrátila, ale ejhle, motorka vybraná. Byly to asi tři minuty!!! Ještě jsem na konci ulice zahlédla, jak za roh mizí za hlasitého halekání prchající banda asi desetiletých smradů. No nic, škoda jen, že jsme zrovna jeli ze směnárny, a tak jsem měla v motorce zrovna asi 3 miliony, což je cca 6 000 Kč. Nevadí, ještě mám peněz dost a tady je levno.
Večer jsme se pak sešli v Rivieře, kde jsem se o nejnovější zážitek podělila a to zděšení v očích místních bylo neskutečný. „Nehlásilas to na policii, že ne?“ Všem se uleví, když zavrtím hlavou, že né, byly to malý děcka, trochu jsem na ně zařvala, ale na policajty je táhnout nebudu. Prvotní šok přejde a Milo mi říká, že pokud chci, můžu to nahlásit místní domobraně, peníze by mi snad i nějakým způsobem vrátili, ale trest za krádeže je tu něpěkný – useknutí rukou. Bože, jsou to děti. Zatímco Milo mi vysvětluje, že ale věděli, do čeho jdou, Péťa se snaží mi vysvětlit, že jsem vlastně udělala dobrý skutek, protože tyhle peníze jsou tady obživa pro rodinu na tři měsíce. Tak to zas prrrr. Jako jo dobrý, hlásit to nebudu, sekání ručiček dětem není zrovna můj koníček, ale k dobrému skutku to má fakt kurva daleko. Dobrý skutek se dělá dobrovolně, tohle je regulérní krádež a z toho mít dobrý pocit prostě nebudu, sorry.
Raftování bez vody. Není to sranda hele. Je tady období sucha, přesto raftování je jedním z místních trháků, který prostě musíte zažít a všichni nás přesvědčovali, že sice nechčije kudy jdeme, ale rozhodně to na raftování stačí. Už když jsme si pokládali raft v podstatě na suché šutry, byli jsme lehce skeptičtí, ale pan „kormidelník“ trval na tom, že za pár metrů už je voda. Proč si tam ten raft prostě nedoneseme? Pod námi teče asi 5 cm vysoký potůček, mezi šutry, od kterých se odrážíme. Takhle „jedeme“ asi 20 minut a je to hrozná prdel. Jak je možné, že jsme nepíchli, nechápu, ale konečně dojíždíme do míst, kde skutečně JE voda. Poslední dvě minuty cesty jsou tak docela příjemné a na konci celého tohohle dobrodružství nás ještě čeká malý vodopád, který sjedeme jak nic i bez řidiče (ten nás zdola radši natáčí) a tím celá sranda končí. Fotky nemám, video bude.
Surfování. O tom už jsem mluvila několikrát, a tak už se nebudu rozepisovat tolik, jen vám chci dát vědět, že nejen, že stále surfovat neumím, dokonce jsem se málem utopila. Ale popořadě. Za celou dobu tady, jsmě měli lekcí několik, nikdy jsme se nedostali dál, než na pár vteřin se na prkně postavit, o tom, že bychom sjeli vlnu nemůže být řeč, spíš jsme rádi, že vlna nesjela nás. Jsem totálně dobitá, šrámy a škrábance po celém těle, modřiny na kyčlích a žebrech, nárty a prsty odřené do krve, modřiny na zádech a boule na hlavě, to už je normálka. Že si polokám nějakou tu slanou vodu už jsem si taky zvykla… měli jsme za to, že nejhorší už máme za sebou. Někdy jsme nešli surfovat, protože nebyly vlny, jindy zas byly moc velký. Po několika lekcích nám Kuba oznámil, že teď už můžeme chodit sami, poslední dvě lekce nám už nic nevysvětloval, teď je to jenom o tréninků. No jo, jenže! Naše netrénované oko se sice domnívalo, že vlny jsou akorát, z břehu to vypadalo, jako každý jiný den, ovšem opak byl pravdou. Naše poslední surfovačka byla pěkný záhul, jasně, napadlo nás, že je trochu divný, jak moc nám dává zabrat pádlování i samotné posezení na surfu, ale ani nás nenapadlo si myslet, že jsou dneska moc velké vlny, prostě jsme to přikládali únavě. A tak mě to smetlo.
Vlna šla, byla hodně vysoká, v tu chvíli mi došlo, že asi nejvyšší, kterou jsem kdy viděla, o postavení jsem se tentokrát ani nepokoušela, hlavně se udržet… a buch, už jsem pod vodou. Jenže tentokrát je to nějak náročnější, nemůžu se zorientovat, kde je nahoře a dole, nemůžu se dostat do nějaké užitečné polohy, kde bych si aspoň kryla hlavu, dostanu jednu ránu prknem, druhou ránu prknem, něco mě kopne do břicha (asi Adam) a celý to trvá strašně dlouho. Konečně se to uklidnilo, zorientuju se, kde je hladina, sekundový nádech a bum ještě jednou to samé. A znovu se voda uklidňuje a znovu hledám hladinu, ještě pod vodou však tentokrát zvládnu přitáhnout prknu za provázek, vyhrábávám se na hladinu, chytám se rukama a prkna a buch, zase jsem pod vodou. A znovu se voda uklidňuje a mně se konečně podaří rozplácnout aspoň horní polovinu těla na prkno, vychrchlat ze sebe něco vody a pořádně se konečně nadechnout.
Vlny mě, teď už ale i s prknem, hází sem a tam, a když se voda na chvíli uklidní, vylezu si konečně zpět na prkno. Rozhlédnu se. Adam nikde. V hlavě přemítám, jak ho asi ve vodě najdu, když tu zahlédnu rukáv a za ním i Adamovu hlavu, pádluju k němu, podávám mu jeho prkno a nadechuje se. Když se uklidním, že se taky neutopil a on si mezitím vyleze na prkno, zlehka si popovídáme. Mně je jasný, že musím na břeh, ovšem Adam má jiný názor, jeho to baví. Bože. Příští vlnu jakž takž sjedu, sice v podřepu ale sjedu a hodí mě až téměř na břeh, kde se svalím do písku. Točí se mi hlava, chce se mi zvracet a jsem ráda, že jsem odatmtud dostala, Adama to ale zdá se konečně začalo bavit. Jeho boj. Vrátím prkno a jdu si dát pivo, snad se neutopí. Neutopil.
A taky ne každý den je posvícení. Kromě toho, že nám místní voda zrovna nesedla, a tak jsme si každý užili nejedny střevní/žaludeční potíže, mně dokonce nebylo chvíli do skoku ani psychicky. Prostě mě to nějak omrzelo, byla jsem bez nálady, dobitá ze surfování, unavená jako prase… zkrátka se mi nic nechtělo. A tak jsem s díky a výmluvou na žaludeční trable odmítla dvoudenní výlet s potápěním a místo toho si užívala vilu celou pro sebe. Trochu mě mrzelo, že se nepotápím, ale byla jsem ráda, že nic nemusím. Celé ty dva dny, co byli všichni pryč, jsem jen spala a koukala na filmy.
A to je vše, vidíme se v Praze, ciao!
