Pěšky po Krabi

by Jona

Je to tady. Jsme na Krabi. Přilétáme asi v 5 ráno místního času, a to znamená, že máme sedm hodin do check-inu, sedm hodin, co se pokusíme neusnout a zabavit se. S báglama na zádech. To jen abyste chápali PROČ. Proč jsme dostali tak skvělej nápad a podstoupili to, co bude následovat.

Ještě předtím ale potřebujete znát všechny podrobnosti, abyste měli představu o tom, jak. Tedy v JAKÉM STAVU jsme tohle všechno podstoupili. Dva dny jsme teď strávili v Budapešti, kam jsme jeli 7 hodin autobusem, zlámaný záda numero uno. A Budapešť je malá, takže jsme ji prochodili pěšky, protože na co MHD. Máme tak v nohou průměrně asi 15-20 kiláčků za den, když uleháme na poslední spánek před odletem. Usnout se nám daří až kolem půlnoci a ve čtyři už zase vstáváme a frčíme na letiště. V letadle je nepohodlno, to je už taková klasika, krom toho ale na noční let chytnem dost velkou tlupu řvousenek a před nás si sedne totální kretoš, takže nespíme. Řev dětí a sklopené sedadlo, které mě zašprajcne v podstatě v jedné pozici na celý let, způsobují dost velkou únavu a zároveň nepříjemnou bolest v kříži. Takže když vystupujeme na letišti a podepisujeme vízum, jsme vzhůru už hezkých 19 hodin, přesezený a bolaví. K tomu jsme se nechtěli táhnout s kuframa, takže si neseme pakáž na měsíc hezky pěkně v batůžkách na zádech.

No a teď se konečně dostáváme k tomu CO. Co skvělýho jsme si to vymysleli, abychom zabili čas. Nabízela se řada variant, mohli jsme třeba někam na pláž a střídavě to zalomit, nebo se zkusit zeptat v hotelu, jestli si tam nemůžem nechat věci a jít se projít do města. Nebo počkat až otevřou restaurace a jít třeba na kafe. Ale my jsme řekli ne.

Stupidní nápad™ jít z letiště pěšky dostal Michal. Nebyla bych to ovšem já, kdybych nekoukla na mapu a neudělala „jééé 12 kilometrů? No jasně, dojdem“.

První průser jsme cejtili v kostech už v momentě, kdy jsme opouštěli areál letiště a vcházeli na dálnici. „Myslíš, že se tu může jít pěšky?“ ptám se, ale hlídač nás nezastavuje, tak soudíme, že jo.

Asi fakt může, ale rozhodně je to neobvyklý a docela nepříjemný. Cestou nám zastavuje spousta taxíků, tuktuků a dalších vozítek. „Fakt nechcete svézt? Kam jdete? Do Krabi City? To je dálka, pojeďte, my vás hodíme“. Po chvíli se z toho stává hra. Někteří nabízí svezení za peníze, jiní z lítosti zadarmo, jednou nám dokonce nabízí, že nás hoděj s děckama aspoň k nejbližší škole. Asi abychom se naučili trochu zeměpisu. Jenže teď už to není o zabití času, teď máme vytyčenej cíl a prostě to musíme dát, máme přece hrdost, že ano?

Asi po třech kilometrech můžeme konečně sejít z dálnice a jít po menších silničkách okolo. Trochu si sice zajdem, ale příjemnější cesta. Mimo to se taky rozední, takže na cestu vidíme, na druhou stranu je provoz hustější. Sejít z dálnice se proto jeví jako fakt dobrej nápad, takže jdem.

I když jsou batohy těžký a potíme se jako prase, je to hezká procházka, ale jen do momentu než silnice skončí. Rozhlížíme se kudy dál a nezbývá než se vydat přes palmový háj. Jenže on asi někomu patří, to vypadá. No, tak jim to kdyžtak nějak vysvětlíme. Jasně, vysvětlili bychom, ovšem po pár kilometrech narazíme na další zádrhel v podobě plotu. To už by se vysvětlovalo těžko, takže to radši točíme podél něj, a holt se kousek vrátíme.

Před vstupem na dálnici (jo, musíme tam znova, i když o chlup dál), nám dojde pití. To je vcelku nepříjemná věc. Ale i přesto odmítáme čekat na autobusové zastávce, nebo se nechat svézt, teď už nám to hrdost nedovolí. Koukáme na mapu a s „ježiš, dyť to je už jenom kousek“ jdeme zase hezky pěkně pěšo.

„Jenom kousek“ je dalších pět kiláčků po dálnici za docela hustýho provozu. Venku se mezitím dooost přitopilo, táhne už na 35 stupňů, z nás tečou veškerý zbytky vody a já začínám mít hlad, což je pro Michala víc nebezpečný, než ta dálnice. Pak už ale konečně přichází odbočka do Krabi city. Yes!

Naše štěstí pokračuje, protože hned za odbočkou najdeme obchůdek s vodou. Kupujeme velkou lahev vody za 15 bahtů a děláme tak jednu paní velmi nešťastnou, když ji platíme tisícovkou. Pak se dosyta nachlemtáme a jdeme dál. Dokonce se nám vrací úsměv a vtipný řeči.

Když nám teda zastaví paní, co jede otevřít zas jiný obchůdek do centra, smějeme se, že teď už to fakt není potřeba ale moc děkujeme a s úsměvem štrádujeme dál. Po dalších dvou kilometrech se ozývám, že „tady někde už to brzo bude, ne?“ – „Ne zlatíčko, ještě je to daleko.“ – „Aha, jak daleko? Ukaž mapu“. Hořce zalitujem, že nás paní nesvezla a pokračujem.

O dalších pár kilometrů dál přicházíme konečně do města, co vypadá jak město. Je to fakt Krabi city, neuvěřitelný! „Tak kam teď? Je to blízko?“ „Ne, je to přes celý město“. Už na to téma nežertujem, takže je mi jasný, že si ze mě Michal nestřílí a v cestě teď pokračujem víceméně mlčky. Pořád máme ale hromadu času, a tak cestou zastavíme a dáme si kokoshake. Pokecáme s pánem u stánku, který zjišťuje, kde bydlíme a povzbuzuje nás, ať jdem pěšky, že si po ránu aspoň zacvičíme. S vážnou tváří mu odpovídám, že jdeme pěšky z letiště, načež to on začne okamžitě překládat své ženě, oba se hlasitě smějou a ukazujou nám palce nahoru. Nerozumím thajštině ani slovo, ale že z nás maj prdel poznám bezpečně.

Po dalším kilometru zastavíme v první otevřené kavárně na rychlý kafčo. Dokonce tam mají Free wifi, a tak můžem napsat domů, že jsme v pohodě. Jestli se teda tohle počítá jako „v pohodě“. Heslo na free wifi je doslova „50bahtplease“, takže je jasný, že až tak zdarma to nebdue, ale zasmějem se tomu, protože to je prd s tím, co máme za sebou. Navíc ve srovnání s Marakéší je to prd a tady jsou aspoň milí. Mimochodem kafe je výborný, což jsem nečekala.

No a o další půl hodinu později konečně dorazíme k našemu hostelu. Je asi 11 dopoledne, do check-inu zbývají tři hodiny, ale paní nám zatím schová bágly do kanceláře, přinese vodu a čerstvé ovoce a nechá nás sedět v místní restauraci. Kuchyň ale ještě nemaj otevřenou a my zjišťujeme, že máme hlad, tak se vypravíme na jídlo. A pak NA PROCHÁZKU. Protože proč ne.

Na hotel přicházíme lehce před jednou a paní nám radostně oznamuje, že hosti před náma už vypadli, takže se můžeme ubytovat. S vděčností, jakou podle mě ještě nezažila, se necháme zavést do pokoje a ještě než se za ní zabuchnou dveře padáme utahaní do postele. No tak ne tak doslova, nejdřív jsme se samozřejmě umyli, ale skoro.

V hard datech to máme:
– 27 hodin bez spánku
– 12 hodin letu v krkolomných pozicích
– 1,75 l pitný vody
– 18,5 km procházka na sluníčku
– 35 stupňů

A ještě bych chtěla dodat, že repelent byl celou dobu někde v báglu, takže jsme seštípaný ode dne jedna. Ale stálo to za to! Nebo možná ne, kdoví.

P.S.: Po obědovým šlofíku jsme se šli zase projít. A je to tu moc hezký. Víc si to ale asi užijeme zítra, až pojedeme na Ko Lantu a konečně si i trochu odpočineme.

You may also like

1 comment

První návštěva Skotska – Edinburgh (ubytko, podniky a další tipy) – Blog Jona Friedri 19 září, 2020 - 6:47 am

[…] již tradičně procházkou z letiště (kdo četl některé mé předchozí články, třeba ten z Thajska, ví, že tohle je takový náš signature), tentokrát jsme však nešli až k ubytování, jen […]

Reply

Leave a Comment

Tato stránka používá cookies. Pokud s použitím souhlasíte, klikněte na tlačítko přijmout. Přijmout Více