Na včerejšek jsme si naplánovali hezký výlet do Paklenice. Národního parku, který jsme si vyhlídli doslova z ostrova, když jsme se koupali v moři. „Tamhle do těch hor bych chtěla, co je to?“ ptám se a Michal odpovídá, že „to je ten park, o kterém jsem ti říkal, jak se tam točil Vinnetou“. A bylo rozhodnuto.
Ještě než jsme vyrazili, domlouvali jsme se, který paklenický kopec dnes pokoříme. „Tenhle!“ zapíchla jsem náhodně prst do mapy a ukázala na Vaganski vrh. Což zní navíc jako veganský a já byla vegan nějaký ten pátek, takže jasnej osud, že jo? Michal sice trochu protestoval, že je to nejvyšší kopec široko daleko, ale už bylo rozhodnuto. A tak jsme se do toho dali, dojeli k Paklenici, nazuli terénní botky a vydali se na výšlap. Cestou jsme několikrát pohrdli pitnou vodou, protože máme přece svoji vlastní litr a půl velkou lahvinku, a kdo by potřeboval víc, my letos na ty výlety přece chodíme hodně a tak víme, jakou asi míváme spotřebu. Jen jsme jaksi nevzali vpotaz, že tohle kámo není Milešovka, jdeme zas přes poledne po kopcích v trochu jiném podnebí, nahoře na nás asi nečeká občerstvení, a že leč je to jen o dvě stě metrů vyšší než Sněžka, jde se to tak nějak od moře, takže poněkud jinačí pošlapání. Po pár hodinách jsme vyprahlí, protože voda narozdíl od kopce před námi rychle ubývala, kolem jedné hodiny odpolední, konečně dorazili na místo, odkud byl značen náš milý Vaganski vrh. Na ceduli stálo, vaganski vrh, 6 hodin cesty. Z tohoto bodu byste měli vyrážet nejpozději v 9 hodin ráno. AHA. Naštěstí tu měli stavení místní horolezci, kteří navíc prodávali nějaké to občerstvení (tak přece!), tak jsme si dali pitíčko a jali se rozmýšlet.
Když teď vyrazíme a půjdeme přesně podle plánu, jsme zhruba v půl 8 nahoře. Pití máme už jen malinko, ale mohli bychom si to tu nechat dotočit. Možná dokonce nějakou tu lahev přikoupit. Něco k jídlu by tu asi taky měli, i když určitě nic pořádného, protože na to nejsme vybavení. Nějaké tyčinky, možná. Nahoře navíc asi bude zima, bundu nemáme. V půl 8 to bude ještě v pohodě, ale taky se pak musíme dostat dolů, to je dalších 6 hodin zpět na tohle místo. To znamená v půl druhé slézt z hor sem, odtud pak vede stezka další cca tři až čtyři hodiny dolů. A čelovku myslíte, že máme? Ne. Naše terénní botky, kraťásky a tričko nejsou na celodenní pochod dostatečné vybavení, o přenocování na vrcholu ani nemluvě. A tak jsme, s těžkým srdcem, ale velmi lehkým svědomím, došli k závěru, že to až takovej osud s tím kopcem přece jenom nebyl, a že půjdem radši domů a dáme si pořádnou večeři a něco vína. Vyřešeno, otočili jsme to a šli dom.
U večeře jsme si pak pogooglili nějaké další informace, kdybychom to třeba nějaký jiný den chtěli zkusit znovu, ale došli jsme k názoru, že nechtěli. Vaganski vrh je totiž vyhlášen zejména pro dvě věci. Jednak jsou to zmije, kterých je tam hojně přehojně, a kdo četl pozorně naše články z Thajska, ví, že se z hadů můžu posrat strachy, takže to by jistě dobře nedopadlo. A pak ta druhá věc, taková malá drobnůstka, na Vaganskim vrhu je ještě pár neodpálených min. A ty nejsou nijak značené, jsou zakreslené jen v papírové mapě, kterou seženete dole pod kopcem. Zkrátka a dobře, někdy je lepší si o místu něco najít a necestovat na první místo, který zapíchnete v mapě. Fakt.
