Rozsvícená lampa bliká pokojem a já se v něm kutálím. Nebo se mi jen motá hlava, nevím. Světlo, tma, světlo, pořád dokola. Spořitelna naproti slabě svítí, podotýkám, již mají zavřeno. Zvláštní noc, i přesto, že tak všední, obyčejná. Pouliční lampy ozařují světelné kruhy na chodnících, zatímco projíždí auto. A za ním další. Provoz je mírný, ulice klidné – je ticho. Mám ráda noční Prahu. Ráda se na ní dívám, ráda se v ní procházím, ráda ji poslouchám. Jen slabý vítr profukuje, občas projede autobus či tramvaj a do toho tisíce malých světýlek. Fascinuje mě pomyšlení, že za každým světýlkem je jeden člověk, ne-li víc. A pak že v noci je třeba se bát! I vzduch mi v noci přijde čistší, domy spí a je krásně. A tak se stačí zhluboka nadechnout a odkutálet se zpět do svého světa snů. Ponořit se do té tmy plné obrazů. Otevřít oči až za světla: smog, plno aut, ulice plné lidí, jež nemají chvíli se zastavit. Až k ránu se probouzí ta Praha, která se tě neustále snaží zastrašit – a té je také třeba se bát. Když už. Vždyť v noci je to tak klidné a mírumilovné místo.
next post