Proč národ pláče? Protože zemřel slušný člověk a Češi měli to štěstí, že byl jejich prezidentem.
Včera zemřel nejváženější občan České republiky. Člověk, který byl slušný, čestný a dbal svého svědomí. Jestliže mě obvykle rozhorčuje národní smutek, pak proto, že k němu nebývá obvykle důvod. Včera byl smutek na místě. Stovky a stovky lidí uctili památku Václava Havla na Václavském náměstí. Já jsem jeho památku uctila doma, zapálila jsem svíčku a přemýšlela o tom, co pro mě (a nás) vše udělal. Vzpomínala jsem, jak jsem jako malá holka četla poprvé Bibli (leč obrázkovou pro děti), jen proto, že ji pan Havel podepsal. Vzpomínala jsem, jak mě paní učitelka kárala po zvolení současného prezidenta, když jsem skálopevně tvrdila, že prezidentem je Havel. Nechápala jsem totiž prezidenta jako funkci, nýbrž jako člověka, který pro národ něco velkého udělal. Vrátím-li se k této definici pak Havel byl prezidentem a stále jím je a vždy jím bude. K Sametové revoluci má paměť nesahá, avšak to nic nemění na vděčnosti a hrdosti, kterou k této události mám. Jsem hrdá, nejen na Havla, ale na celý národ, že dokázal udělat revoluci nikoliv vojenskou, ale mírumilovnou, ve své podstatě kulturní. Jsem hrdá, že prezidentem se stal právě pan Havel a jsem hrdá, že lidé tohoto národa mají dodnes úctu ke slušným lidem.
Zamýšlela jsem se i nad tím, že neznám člověka, který by bývalého pana prezidenta neměl rád. Znám pár lidí, které včerejší událost nijak zvlášť nezasáhla, o to víc znám lidí, kteří ho doopravdy oplakali. Především mě překvapilo, že plakali mí rodiče, a že jsem plakala já. Nezapěla jsem, narozdíl od ostatních státní hymnu, ale písně „We shall overcome“ jsme si doma dali.
Včera se vskutku stala velká věc. Tisíce a tisíce lidí pocítilo ztrátu. Ztrátu člověka, který jim byl blízký, ztrátu člověka, kterého si vážili a měli ho v úctě tak, jak míváme své rodiče a prarodiče. V ulicích Prahy se rozhostil nevídaný klid a smutné ticho. A začalo sněžit.
Odpočívej v pokoji.
