Že čekáme miminko jsem vám už říkala, dál jsem se ale zatím na blogu nerozepsala. Než jsem otěhotněla, říkala jsem si, že si sem hezky popíšu každý trimestr zvlášť, jak se to dělává, podělím se o každou radost i starost, uchovám si tu vzpomínky a předám vám tipy a zkušenosti. A to všechno narozdíl od ostatních blogerek včas, protože přece není důvod, abych článek o prvním trimestru sepisovala až někdy v půlce druhého, že jo. No 😀 Pravda je, že k prvnímu článku usedám dnes, ve dvaadvacátém týdnu, takže dokonce za půlkou druhého trimestru, a ani nevím, co bych vám k jednotlivým trimestrům mohla předat. A tak to vezmu trochu obecněji a prostě vám popovídám o tom, jak těhotenství vypadá u mě, co splnilo očekávání, a co je třeba naopak úplně jinak, než jsem čekala.
Na začátek bych chtěla říct, že miminko bylo plánované, mluvili jsme o něm více či méně od začátku vztahu a aktivně se na něj připravovali. Já si řešila hlavně léčbu, od roku 2018 postupně začala s vysazováním léků, v létě 2019 přestala kouřit a vrátila se ke slušnému stravování i sportu, zkrátka po všech stránkách připravovala tělo na to, že tohle nastane. S Michalem jsme také řešili názory a pohledy na výchovu, srovnávali si, zda a jak to společně zvládnem, zkrátka jsme si chtěli být jistí, že jsme na stejné vlně, a že jsme připravení. K tomuhle rozhodnutí jsme dospěli letos, a to i přesto, že se objevil Covid, nikoliv však díky němu. Takže ne, nejedná se o žádné „coviďátko“ z nudy, ale o plánované miminko, které holt vyšlo na letošní rok.
Pojďme si hned zkraje říct, že to je všechno jinak, ale úplně jinak, než jsem si představovala. Jak si těhotenství představujete vy? Nebo jak jste si ho představovaly, pokud ho už máte za sebou? Já jsem měla velmi romantickou představu. Naivně jsem se domnívala, respektive mám pocit, že mi to tak bylo vždycky prezentováno, že to je krásné období, kdy se budu cítit naprosto skvěle, uvnitř mě se bude tvořit život, můj partner mě bude nosit na rukou, pleť se mi rozzáří, vlasy zhoustnou, a tak nějak všichni si mě budou o něco víc vážit, protože já v sobě teď přece nesu to miminko. V prvním trimestru si možná občas ublinknu, nejspíš se mi někdy zprudka změní nálada, jíst budu asi zvláštně kombinované pokrmy a ve třetím trimestru si sem tam postěžuju na bolest zad, ale to je všechno, o nic nejde, navíc si to vynahradím tím, že si budu povídat s miminkem v břiše a budu se radovat z každého jeho pohybu. Mě těhotenství samozřejmě nijak neomezí, však to není nemoc. Normálně budu žít jako doteď. Pravda, odpustím si sem tam skleničku nebo kýbl kafe, ale dál budu pracovat naplno a není důvod přestávat s pohybem, do konce druhého trimestru můžu s klidem běhat, občas si dám nějaké těhotenské cvičení, můžu chodit na fyzioterapie a samozřejmě je tu ještě těhotenská jóga. Jojo, ani hovno.
Že to nebude tak růžové, jak jsem si představovala, mi došlo dost rychle. První fackou jako blázen byly ranní nevolnosti, které rychle přerostly v celodenní blití. Hyperemesis gravidarum vyřadilo veškerý moje představy o tom, že budu fungovat jako za starých dobrých netěhotných časů, o sportu ani nemluvě. Za celé těhotenství jsem tak zvládla všeho všudy čtyři běhy a k tomu jsem si asi třikrát zacvičila. Všechno zkraje, tedy předtím než se zvracení rozjelo naplno. Teď jsem ráda, když zvládnu nějaké ty procházky, protože byly měsíce, kdy jsem nezvládla ani to. A pokud vám přijde logické, že sport jde v takovém stavu stranou, věřte, že to není tak jednoduché. Racionálně jasně, co bych asi tak odcvičila. Na druhou stranu stále dokola posloucháte, jak těhotenství není nemoc a jak je pohyb a sport v těhotenství důležitý pro hladký porod. Tohle opakují aplikace, lékaři, těhotné, ty, co už porodily, fyzioterapeuti, i porodní asistentky. A říkaj vám to, nebo se to k vám donese, bez ohledu na stav v jakém jste vy konkrétně, takže brzy nabydete dojmu, že bez pravidelného cvičení nemáte šanci porod přežít. Jej!
Co mě překvapilo nejvíc, co jsem nečekala, a co je teda naprosto hrozný, je okolí. Ne ve všem, na jednu stranu se s námi všichni radujou, sdílí a umocňují všechno to štěstí, což je báječný a díky za to! Na druhé straně jsou rady. A názory. Každý má jasnou představu o tom, co bych měla dělat, kdy a jak bych to měla dělat, a takřka nikdo nemá problém mi to říct. Co říct, nacpat jako jediné správné řešení. A to je teda něco, na co si nezvyknu. Jestli jsem se dřív domnívala, že těhotné ženy jsou podrážděné tak nějak kvůli hormonům, ráda bych tohle své stanovisko zlehka poupravila. To nejsou nutně hormony, to je možná fakt, že překračujete všechny hranice a naprosto ignorujete, co vám těhotná říká. K tomu připočtěte stále se opakující dotazy, všeobecnou touhu vám sahat na břicho a možná nabydete dojmu, že to těhotenství není tak docela vaše. Plus v těhotenství přijdete o možnost se normálně a právoplatně nasrat, protože kdykoliv se vám něco nelíbí, jste hned označený za podrážděnou a „těhotenství s váma pěkně cloumá teda“. Ne-ná-vist.
Další z věcí, které mě překvapily, je množství vyšetření a papírování. Ne že bych neměla žádnou těhotnou kamarádku a nevěděla, že mě to čeká, jen mi třeba lékařská vyšetření nepřišla tak častá. Ono se řekne jednou měsíčně na gyndu, ale k tomu ještě tadyhle k praktický, tamhle s tlakem, tuhle test tenhle, tuhle tamhle a ve výsledku je člověk každý týden někde. Stejně tak papírování. Jasně že jsem věděla, že se do porodnice ženy registrujou brzo, ale netušila jsem jak moc brzo! V Praze je to ve 14. týdnu (14+0, abych byla přesná, wow). Nebo pediatr, toho jsem zařizovala v cca 16. týdnu a už mě pěkná řádka z nich vzít nemohla, protože měla na březen plno. Hustý.
(Pokud nejste zběhlí v těhotenském týdnování, berte to tak, že do porodnice se v Praze hlásíte cca 6 týdnů po tom, co vám oficiálně potvrdí, že jste těhotná. V mém případě třeba jeden den po prvním screeningu, což je vyšetření, kde poprvé slyšíte srdíčko, miminko si pořádně prohlédnete a tak nějak vám naplno dojde, co to znamená. Jeden den. Pediatra jsem zamlouvala v září, tedy půl roku dopředu).
No a poslední, co mě opravdu hodně překvapilo, je, jak se všechno hrozně rychle mění. Jednou mám opravdu pocit, že mi vlasy rostou rychlostí blesku a zhoustly tak, že bych mohla půlku darovat méně šťastným a pořád by mi zbylo na rozdávání, pleť mi září a nic mě nemůže rozházet a za dva dny vypadám vypelichaně a na spočítání pupínků na obličeji mi nestačí prsty. To samé je s břichem, někdy se vzbudím a netipla bych si ani pořádný oběd, natož těhotenství, jindy vypadám, jakože porodit teď, bylo by pozdě a za můj pupek by se nestyděla žádná z přenášejících dam. A takhle je to v těhotenství (aspoň v tom mém) úplně se vším. Sotva si na něco zvyknu nebo mám nedejbože pocit, že jsem na něco přišla a naučila se s tím pracovat, hned se to zase změní. Asi abych nevyšla ze cviku. Jediná stálice je to zvracení, a to ještě jen co se počtu týče.
Některé věci jsem si ale nedovedla představit zase z druhé strany. Nejvíc je to těhotenství samotné, já si představovala to břicho, ale vlastně nic víc. A ono je toho tolik, co se v tom těle děje a já jsem od začátku v úžasu, co všechno dokážu, aniž bych se na tom jakkoliv aktivně podílela. Sleduju vývoj miminka, který se postupně z pár buněk mění na opravdového malého človíčka a jsem fascinovaná. A taky trochu dojatá. To malé stvoření uvnitř mě umí už teď spoustu věcí a každý týden přibývají další. Z tohodle jsem fakt paf, a i když jsem to teoreticky věděla a v rámci Bodies výstavy, nebo jak se to jmenovalo, si to mohla do určité míry i prohlédnout, stejně mě zaskočilo, že se to děje právě mně a uvnitř mě.
Pohyby. Na to vás taky nikdo nepřipraví, a ani já nebudu výjimka. Jsem totiž přesvědčená, že ať už to popíšu jakkoliv, ten pocit vám předat nedokážu. Uznávám, že to je něco, na co jsem si musela zvykat, docela dost. Když se pohyb objevil úplně poprvé, vyskočila jsem z gauče se slovy „co to ku*va bylo“ a myslím, že padlo i něco o vetřelci. Trvalo to ale asi jen pět minut, než jsem se přistihla, jak v duchu pobízím malé, ať to udělá znova. A pak se to stalo zase a pořád to bylo divný, ale už o něco míň. A zase, a zase, až to je běžná část mého dne a já to miluju a nemůžu se toho nabažit. Pohyby jsou teď už konečně dost silné, aby byly cítit i navenek, a tak si včera na břicho poprvé sáhnul i Michal, a ani jeho to nenechalo úplně klidným. Je to jako by s náma malé najednou komunikovalo. Sice nic nevypráví a nesnaží se nám sdělit nic víc než „hele, tady jsem“, ale i to je na takovýho prcka super výkon.
A vůbec, i když nejčastějc mluvím o zvracení, protože přece jen tvoří největší část tohodle těhotenství, stejně jsem zažila naprosto úchvatné momenty, které bych nevyměnila za nic na světě. Třeba ten, kdy jsem si objednala krémy z obchodu „Made for Moms“, a když mi přišly, poprvé mi došlo, že ta máma, o které se tam píše, to budu za chvíli já. Nebo když jsem v prvním trimestru řešila, jestli jít běhat nebo ne a měla strach, že tím dítěti ublížím, respektive ten moment těsně po tom, když mi došlo, že tenhle strach o dítě už mě asi neopustí a bude se objevovat v různých podobách do konce mého života. Nebo ten moment, kdy jsme poprvé viděli malé na ultrazvuku, poslechli si jeho srdíčko a koukali, jak se umíněně odmítá pohnout a natočit na screening tak, jak bylo potřeba. Nebo ta neskutečná úleva, která mě zaplavila, když jsem se dozvěděla, že je v pořádku. Tyhle a spousta dalších podobnejch momentů, spolu s faktem, že mám po boku muže, který jako jediný má očekávání v těhotenství nejen splnil, ale dokonce předčil, pak spolehlivě vyváží ty míň šťastný chvilky a ve výsledku pevně věřím, že až toho človíčka budeme mít doma, nebude pochyb, že to stálo za to. Ničeho totiž nelituju a stát před tím rozhodnutím zas, byla bych do toho šla znovu.
