Nemám si kde postěžovat. Dříve jsem si stěžovala zde a pro ostatní jsem byla veselá holčička. Teď mi ostatní chodí sem a já se musím ventilovat jinde. Tedy zkuhrat musím někomu přímo na ramínko. Jenže i když se snažím okolí zatěžovat co nejméně, stejně mám pocit, že o ničem jiném nemluvím. A i vy si to poslechnete. Protože ono to TAK bolí.
Ta bolest je hrozivá, je čím dál horší a stává se vskutku nesnesitelnou. Stále si říkám: „Už jen do úterý, už jen do úterý“ ale mám pocit, že to nevydržím už ani deset minut, natož tři dny. Bolest mě budí ze spaní, pakliže vůbec usnu, bolest mě ruší při rozhovoru, nemohu si pořádně sednout, lehnout ani postát, neexistuje pozice ve které by byla mírnější a prášky mi nezabírají. Tak co s tím?? Nic: „už jen do úterý, už jen do úterý, už jen do úterý…“
