Jsme tady. Jo, není to tak hrozný. Po příjezdu do našeho ubytování jsme zkontrolovali celý bungalow, nikde uvnitř ani živáčka a jen jedna díra na záchodě, kudy by mohl prolézt had – zdravím kluky do jižní Ameriky, od kterých znám spoustu „záchoďáků“, za což moc dík. Cajk. Záchod je navíc uzamykatelnej, takže se možná i vyspím.
Zbytek dne proběhne v poklidu. Oťukáváme se s místní přírodou, zatím ale jen v okolí vesnice a našeho ubytka, zajdeme si na večeři, přečteme si pravidla u národního parku, abychom věděli, co nás čeká, a nakoukneme do obchodu s hrdým nápisem „Jungle Gear“, kde vedle nepromokavých vaků a ponožek proti pijavicím, prodávají také kraťásky a laky na nehty. To bude v pohodě.
Večer nás čeká jen jedna eskapáda, a sice když Jony vyjde na terásku a zjistí, že jsou tu něco-jako-sršni. To jsem třeba nečekala vůbec, výborně. Když si vyjde Michal na terásku potká samozřejmě roztomiloučkého netopýra, ale Jony musí zahnat dovnitř sršáň jak hovado. Jasně. Vypadá to vcelku vtipně, protože sedím na terásce rozhlížím se, zahlédnu ještěrku a než stihnu udělat jéé ještěrka, už křičím „aaa miláčku sršeň“ a švuňkem jsem vevnitř. Samozřejmě jsme svítili, takže jsem nabrala nějaké komáry. Paráda. Ale překvapivě se i vyspím a všechno se zdá fajn.
Druhý den ráno si zajdeme na snídani, koupíme mi hadry, které když se v džungli zničí, tak budiž, nepromokavý batoh, nazujem pevné botky, vybavíme se asi 4 litry pití a vyrážíme na cestu.
Plán je jasný, oťukat si to. Je tady vyznačená jedna krátká cesta, kam se smí bez průvodce, je úplně zkraje parku a nepůsobí o nic hůř než les. Na konci téhle cesty nás čeká občerstvovací stánek a cedule, že dál jen s průvodcem. To všechno víme dopředu, a tak ještě cestou žertujeme, že i když všichni na klid ceduli obejdou, kvůli mé posedlosti pravidly si my připlatíme na další den průvodce za 800 bahtů na osobu. Nedá se nic dělat, pravidla jsou pravidla.
Ty první tři kilometry jsou fakt těžká pohoda. Z kopce, do kopce, ale pořád po připravené cestě. Narazíme na ještěrky, miliony a miliony ještěrek, abych byla přesná, dvě opice, dva větší pavouky, a to je všechno. Jo a samozřejmě hromadu ptáčků a motýlů, ale to už ani nepočítám, jsou tady úplně všude. Fotím zrovna nějakou havěť, když se Michal ozve se slovy „ani se nehni“, načež ztuhnu jak prase, abych se dozvěděla, že „jsem našel úhel z kterýho vypadáš mega hubená, to Ti musím vyfotit“. Po velkém „uf“ následují nasrané věty typu „hele štronzo na mě dělej, když bude had, ne proto, že mám dobrou postavu, děkuju“ a jde se dál. Za ty tři kilometry se teda nic zajímavého nestalo a my si vesele dojdeme až k ceduli, kam dál už se nesmí, jen na vyhlídku, čehož využijeme. Já si v duchu říkám, že je dobře, že už to máme za sebou. Pravda, už se tolik nebojím všeho, co se kolem šustne, ale adrenalin, bio zátěž 8, UV záření na levelu 11, 40 stupňů a vlhkost vzduchu přes 80 % jednoho dost utahaj.
Jenže Michal z vyhlídky beze slova pokračuje dál. Cupitám za ním, nasraná, že ještě nekončíme, adrenalin zas roste, protože jít džunglí, kam se nesmí, je přece jen o krapet horší, než třeba přecházet na červenou (a ani to není moje silná stránka), ale brzo už není na naštvání čas, protože terén se pomalu ale jistě zhoršuje.
Po prvních pár set metrech si uděláme kolečko, protože cesta dál nepokračuje. Nakonec se rozhodneme, že asi ten strom na kopci, jehož kořeny při notné dávce představivosti tvoří hodně pomyslné schůdky, je ta cesta, kudy se máme dát, a vracíme se. Cestou nabereme tři Němce, kteří taky zabloudili, čímž se Jony prohlásí za tour guida, háže pravidla za hlavu a jasně si vytyčí cíl, že já vás k těm vodopádům dovedu, i kdyby mě to mělo zabít.
A najednou mě to začne bavit. Vesele Michalovi oznamuju, že teď už si to užívám, zatímco Michal mi oznamuje, že si chtěl udělat jen průzkum na prvních pár set metrech, jestli to zítra zvládnem projít sami, nebo potřebujeme platit průvodce. Po krátké debatě, z které vypadne jednomyslné rozhodnutí (aspoň myslím, že je jednomyslné), že teď už to teda neotočíme, se vydáváme k vodopádům.
Cesta je zpočátku příjemná, ale omrzí. Značení se s Čechama nedá srovnat, turistická značka se objeví jednou za x set metrů, přičemž x je pokaždý jiný číslo, ale naštěstí máme maps.me, tak aspoň víme, že držíme směr. Už po prvních dvou kilometrech nám začne docházet voda, je teda čas začít šetřit, aby nám zůstal na cestu zpátky aspoň litr a půl.
Cesta je nepříjemná. Kromě toho, co jsem psala už výše, tedy nějaké celkové zátěže z podnebí, máme taky dost problém s terénem. Ono totiž do kopce a z kopce je sice fajn, ale tady už je to trochu jiný kafe. Do kopce znamená třeba taky půlmetrový schody, nebo použití místního lana, případně lijány, pokud lano není. Ale jde to.
Jsme zpocení jak prase. Nedokážu popsat, jak moc, protože takhle jsme se v životě nepotili. Víte, že se dá potit ve dvou vrstvách? Ano, fakt dá. Normálně máte prochcaný tričko skrz naskrz, v jednolité mokré vrstvě, a na tom máte ještě mokřejší kruhy jako bonus. Fakt zázrak. Do konce nám zbývá 1,8 kilometru když si dáváme přestávku, abychom zjistili, jak na tom jsme, jestli to dokončíme nebo ne. Kromě vody s sebou máme půllitrovou lahvičku Coca coly, kterou do sebe na ex otočíme (na půl samozřejmě), abychom nabrali cukry. Ten zbyteček cesty dáme, ne? Němci, které vždycky na chvíli ztratíme, a pak nás doženou, když zastavíme, nám oznamují, že oni to otáčej. Nemají dost vody a mají hlad. My jsme zatím bez jídla v pohodě. Ale nebereme to na lehkou váhu, ono necelé dva kiláky je sranda, ale tady ne. Tady půjdeme necelé dva kilometry klidně dvě hodiny a budeme rádi, jaké to máme prima tempo. Nicméně pocit, že jsme nad Němcema vyhráli nás žene dál. A taky už jsme dost daleko na to, abychom to vzdali. A hlavně, vodu ještě máme. Na cestu tam nám zbývá pravda už jen asi 200 ml pro oba, ale na cestu zpátky máme ještě necelé dva litry. To dáme!
S Němci se tedy rozloučíme, popřejeme jim šťastnou cestu domů, oni se loučí se soucitným „have fun“, kde slova a řeč těla neladí ani za mák, a jde se dál. Netrvá to dlouho a vidím, jak se něco napravo šustne. Had. První reakce je samozřejmě úskok a křik, přičemž v tu chvíli neřeším, že nalevo ode mě, kam uskakuju je dost solidní propast. Zastavím. To, co mozek podvědomě zpracoval dost rychle, takže jsem nespadla a úskok byl spíš doleva a dopředu, než čistě doleva, teď vědomě dopočítávám. Uf.
Michal, který okamžitě zastavil a nachází se tedy ještě ZA hadem, teď nabízí dvě řešení – ty za mnou, nebo já za tebou, u čehož vehementně tvrdí, že to nebyl had, alébrž ještěrka. Nevěřím mu ani slovo, jednak proto, že mi slíbil, že když nějakého hada potkáme, tak mi bude radši tvrdit, že to byla třeba jenom ještěrka, pokud to nebude životně důležitý (rozuměj už jednoho z nás uštkl a je nutný vědět, že to byl had a ideálně kterej), a jednak proto, že se stále nehnul ani o centimetr. Nakonec prohlásí, že bude lepší, když půjdu pár kroků napřed a on to rychle proběhne a pokusí se to nevystrašit. Ještěrka, to určitě.
Pokračujeme v cestě dál, a jde to. Tempo máme po setkání s „ještěrkou“ svižnější, takže z nás o to víc valí voda, které už máme, nejen v tělech, opravdu pomálu. U cedule, která hlásí, že vodopád je už jen 100 metrů, dopíjíme poslední mililitry z láhve. Chyba lávky.
Posledních 100 metrů je těch nejnáročnějších sto metrů, které jsem kdy ušla. Nebo ušla… spíš šplháme na skálu, a pak zas slaňujem po lijánách, a takto třikrát dokola. Cestou potkáme dva turisty, kteří pobaveně hlásí, že vodopády už jsou fakt kousíček, jen teda chichichi, vy už jste se koupali, tak kam se ženete. Na druhé skále potkáváme Čecha- Filipa, kterého jsme tu potkali večer předtím, a s kterým jsme si už povídali jednou. Vy jste potkali už nějaký jiný koupání cestou? Chichichi. Ten vtip se dost rychle ochodil. Ano, chčije z nás neskutečně, ale jasně, že vy jste teď vykoupaný, tak vám to přijde legrační. Jen pro info, těch posledních sto metrů jsme šli asi 40 minut.
A konečně jsme se doklouzali k vodopádům. Veškerý strach z breberek, které by mohly ve vodě být, nebo nedejbože z plovoucích hadů, bere za své, Jony jde do spodního prádla, a než se Michal rozhlédne, už je tam až po ramena. Nádhera. Voda je neskutečně studená, ale po té cestě a s ohledem na to, že jsem přehřátá na veškeré své maximum, si to náramně užívám. Je to TAK příjemný.
Michal do vody nechce, tak si jen smočí nohy a hlásí ryby, které ke mně plavou. Okusujou mi nohy a je mi to jedno. Hlavně, že je chladněji. Je to fakt neuvěřitelná úleva a ani nepamatuju, kdy mi bylo tak dobře. Vůbec se mi odtamtud nechce. Ale musíme se vydat zpátky, abychom to stihli za světla, a tak vylézám, oblékám se, na utírání není ani pomyšlení, jednak ručník stejně jako plavky nevedem, a jednak je všechno moje oblečení mokrý tak durch, že je to jedno. Nachlemtám se vody, co to jde. Dobře, tak asi 5 doušků, protože před sebou máme ještě pořádnou štreku, ale pět plných doušků jsem měla naposledy před několika hodinami, a tak je to neuvěřitelná úleva.
Cestu zpátky měříme takto: 100 metrů pekla, který teď po občerstvení dáme, a pak se trošku napijeme. Potom dojít ke kavárně, což je ta treková, čti náročná, část, na který můžeme vypít zbytek vody, protože pak je kavárna, kde si vodu koupíme. Zbytek už je pohodička po cestě a budeme mít co pít, takže to nepočítáme. Opět chybka.
Cesta zpátky je ještě o něco horší, než cesta tam. Zpátky je to pravda obecně z kopce, takže by to mělo být lepší, ale jsme děsně unavení a každý menší kopec se zdá hroznej. Jo „rovinky“ jsou teď lehce z kopce, ale pořád musíme přelézat tu skálu, tu jiný převis a tak dále.
Že jsme vyčerpaní je znát s každým dalším krokem. Nohy se mi pletou, neustále zakopávám o lijány, když podlézám kmen stromu tak se suveréně praštím do hlavy, jelikož si to blbě vypočítám a jednou mi to dokonce uklouzne tak, že spadnu. Naštěstí se zastavím včas, abych nesjela celou propast až dolů (nyní napravo), ale bez drobných poranění se to neobejde. Malá odřenina na dlani a naražené zápěstí, odřený kolena a nějaké ty modřiny mě sice nezastaví, ale ještě zpomalí naše už tak dost pomalé tempo a dost znepříjemní cestu.
Pocitově je to sice náročnější, ale ve skutečnosti máme daleko lepší tempo než na cestě tam. A taky mnohem víc vody, jelikož teď nám stačí k tý kavárně, tudíž o tři kilometry míň, a fakt se nám podařilo pošetřit téměř celou půlku. Navíc nemusíme cestu hledat, jdeme relativně na jistotu, poznáváme záchytné body, a tak nám cesta zpátky, včetně zastávek na pití, trvá jen nějaké dvě hodiny. Nádhera. Konečně přicházíme ke kavárně.
Vylijeme do sebe litr vody, sedíme a odpočíváme. Odtud už je to pohoda, jsme v civilizaci. Zatímco posedáváme, dorazí ještě prasátko, kterého už se teď nebojím, protože sorry, ale potkala jsem hada, a které se vydává naprosto suverénně naším směrem. Strach opadl natolik, že si ho i pohladím. Samozřejmě po tom, co ho nechám, aby mě očuchal, naštěstí je to prase, takže je mu jedno, že jsem zpocená, a nechá se. Je to skvělej závěr treku.
Jenže to není závěr. Ještě nás čekají tři kilometry na konec parku a se vší tou únavou jsou i tyhle po cestičce dooost náročný. „Tenhle kopec tady předtím nebyl, ne?“ říkáme si každých pět minut, ale jdeme odhodlaně dál. Vidina sprchy nás žene kupředu. Pochopitelně začne pršet.
Na jednu stranu je to slast, na druhou stranu tím ztrácíme motivaci spěchat se zchladit. Paráda. Jde se nám krok od kroku hůř. Vidina postele není zdaleka tak motivující jako bývala vidina sprchy. Ale došli jsme. U výlezu z parku se zapíšeme do knihy, aby místní strážci věděli, že jsme se v parku nikde neztratili, a jeden z vojáků nám přeje příjemný zbytek líbánek. Říkám si jenom, proč máme líbánky a) před svatbou a b) postavené jako boj o přežití.
Od parku je to k našemu ubytku ještě další kilometr a půl, a tak tedy cupitáme v dešti, hledáme očima pijavice, a už ani nemluvíme, prostě jenom chceme být doma. Občas se pravda ozve něco jako „už mám dost“ nebo „těším se na postel“, případně výkřik typu „ale bylo to boží, viď“, ale už to ani nejsou pořádné věty, spíš takové poslední pokusy zkrátit si cestu.
A jsme doma. Michal běží do sprchy, já sedím na zastřešené terásce a užívám si, že zas můžu dýchat, že už nikam nemusím (jenom teda 3 kilometry na večeři, ale to až příležitostně) a poslouchám ten slejvák. Je to boží. Přišli jsme úplně akorát, pořádný slejvák začal asi tři vteřiny po tom, co jsem si sedla. Je to nádhera. A já se cítím tak dobře, jak už dlouho ne. Protože jsem překonala veškerej strach a prostě jsem to dala. A taky proto, že ty malý svině aka pijavice, jsme nepotkali.
