Čas dlouhý, předlouhý jsem nebyla ve škole, pročež když jsem ráno vstávala a vzpomněla si, že mám jít na rentgen krční páteře byla jsem šťastná, neb to znamenalo, že budu mít na přechod domov – škola více času. Mimoto zítra naše škola stávkuje, bodejť by ne, zatracené školství! Mé štěstí se ale odpoledne z části vytratilo. Když jsem totiž přišla s výsledky za svým panem doktorem, musela jsem počkat než dooperuje. Čekala jsem hodinu, hodinu a půl a pak i já přišla na řadu.
Očekávala jsem, že hodí své znalecké oko na rentgen, řekne, že krk je již v pořádku a pošle mě domů. Jaká chyba! Znalecké oko na rentgen sic hodil ale jeho nasledné chování se vymklo očekávání. Přišel ke mně zezadu, jakoby mě chtěl napadnout, a zaťatou pěstičkou udeřil mne do ramene se slovy „Tohle bolí?“. Po překvapeném zavřísknutí odpověděla jsem klidným hlasem, že ano. On na to: „To jsem si myslel.“ Nevím tedy proč mě přesto bil. Poté se ke mně opět přikrad zezadu a zase mě udeřil do ramene. Do druhého. A znovu ta otázka „tohle vás bolí?“. Avšak tentokrát jsem musela popravdě odpovědět, že ne. On na to zase, že si to myslel. Vševěd. Po několika podobných kouscích mi oznámil, že jak předem předpokládal – samozřejmě! – mám vrozenou vadu krční páteře. Po patnácti letech na to přišli, veliká poklona českému zdravotnictví. Budiž. Mám omezení tělocviku, což mě přespříliš netrápí, avšak tato vada nejspíše může i za časté omdlévání a tomu podobné. Ještě jdu ve středu na detajlnější rentgeny, které ukáží půjde-li to odstranit. Alespoň jedna dobrá zpráva jest, že krevní výsledky jsou v pořádku, což znamená, že není tak zle, jak mohlo být. I když kdoví..
