S Michalem jsme se vypravili na první společnou dovolenou, která je o to zajímavější, že to žádná dovolená není, oba nás čeká práce, kterou ale naštěstí zvládnem odkudkoliv. Podmínka je WiFina, a to snad klapne.
Celé jsme to naplánovali dost narychlo, respektive ani jsme tak neplánovali, jako jsme k tomu spíš protě přišli. Z gauče se zkrátka jednou ozvalo „Nepoletíme na Fuerteventuru? Letenky za 1500 Kč“, a bylo vyřešeno. Z Berlína se lítá levně, takže prví zastávka nás čeká právě tam. Michal v Berlíně už byl, narozdíl ode mě, a jelikož se mu tam nelíbilo, bylo jasný, že naplánovat tenhle výletík musím rozhodně já, a to pořádně. Dost pořádně na to, aby si to tam zamiloval.
Poukládala jsem teda na mapě klasický památky, veganský restaurace, hipsterský kavárny a naplánovala procházku. Hledám ale hlavně místa, kde snad ještě nebyl, a jedno takové skutečně nacházím. Na Instagramu jsem objevila naprosto skvělou věc, ulici, ve které jsou stromy naplněné knížkami, v podstatě takové veřejné knihovničky. Nepočítám, že tam najdeme něco v jakémkoliv jazyce, kterému bychom rozuměli, ale je to hezký, vypravíme se tam. Přeplánuju teda celou trasu a nadšeně mu oznamuju, že tohle ještě určitě neviděl, protože o tom by mi určitě povídal, a že to bude super, protože cestou zvládneme téměř všechno, co chci vidět (bodejť by ne, je to asi 15 km dlouhá procházka).
Těžko říct, co mi na tom přišlo tak super. Po prvních 10 kilometrech Michal spustil „a už tam budem?“ a mně začlo být jasný, že to zas až takovej zázrak nebude, a že se možná těší trochu víc, než je na místě. Viděli jsme cestou pravda hromadu věcí, ale tím, že jsme měli stanovený cíl, nevím nevím, jestli si to zas až tak užil. Aspoň jsem nás ale moc neztratila, a jestli tak jen jednou, maximálně dvakrát, a po hezkých dvou (možná spíš čtyřech no) hodinkách + pauzách na kafe, jsme tam fakt došli. Mimochodem kdybyste nevěděli, kam v Berlíně, dám vám sem pak nějaký tipy na dobrý podniky 😉
No a pak jsme tam konečně došli. Už z dálky bylo jasný, že to bude překvapení nejen pro Michala, ale i pro mě. Chci se tady jen pozastavit a říct vám – nikdy nevěřte Instagramu… nebo Google mapám… nebo čemukoliv na internetu. To, co se na fotkách a mapě tvářilo jako knihovna, stromořadí plné knih, byl ve výsledku jeden strom. Jeden strom, ve kterém bylo maličké okénko, a v něm asi tři knížky. Všechny byly samozřejmě v Němčině, a navíc to vypadalo na pořádnej brak. Michal mi pěkně poděkoval, že jsme se prošli, vyloženě to stálo za to, děkuju pěkně, teď už Berlín vopravdu miluju, narozdíl od předtím, a šli jsme na jídlo.
Jasně, že se o ten zážitek podělil s celým světem 😀
Další ze zastávek je pomník Holocaustu. Nikdy mi nebylo jasné, proč se tam lidí fotí, respektive ano, chápu, že si člověk fotí památník, ostatně jako všechny jiné památky, chápu i to, že se někdo fotí u toho. Ale proboha skákat po památníku, kór takovém, fotit si vysmátá selfiečka a všelijak na památníku dovádět, aby byly vaše fotky na Instáč co nejzábavnější, to je prostě peklo. Vyserte se na to. Fakt.
Z historie jsme si pak nemohli nechat ujít Berlínskou zeď, to je jasný. A bylo to… byl to zážitek. Hrozně intenzivní, docela mě to semlelo a ano, poplakala jsem si. Celé muzeum je moc hezky udělané, musím říct, že i když povědomí mám, nové informace jsem sosala jak houba. Celé to, včetně vyznačení původní zdi, ze které ještě zůstaly původní kusy byl mazec. Fotky, videa… Člověk se musí zamýšlet nad tím, jak je možné, že něco takového se dělo, kór v době, kdy už byl i barevný videozáznam… zkrátka jsem si uvědomila, jak strašně nedávno to bylo. A bylo mi z toho do breku.
Výlet jsme zakončili luxusní večeří a pivkem v irské hospodě, protože miluju Guinness, a protože běžně nepiju, takže když už, tak něco, co stojí za to. A bylo to skvělý! Obsluha skutečně irská, stejně tak spousta britských hostů… cítila jsem se jako doma 🙂
A my teď frčíme na Fuerteventuru, takže na viděnou tam 😉
