Teď když už víte o našem velmi záživném startu, zklamu vás tím, jak na pohodičku probíhal zbytek dne, i den následující. Jelikož jsme se rozhodli si trochu odpočinout, žádná větší dobrodružství se nekonala.
Přejeli jsme na Koh Lantu a dali si opravdový odpočinek se vším všudy. Jídlo, koupačky, odpočinek na pláži, další koupačky a další jídlo… však to znáte, prostě jsme vypli. Včera večer jsme si užili i noční koupání a tentokrát mi nikdo nic neukradl, takže jsem šla do postele s pocitem, že den se opravdu vyvedl a všechno je, jak má být.
Ráno jsme si chtěli přivstat na východ slunce. Že se to nepodařilo mi došlo hned po rozlepení oka, mrknu na hodinky, 10:20. Jo, to nám nevyšlo fakt těsně. Zašli jsme teda na pozdní snídani a pak si šli dát přes poledne siestu. Ve 40 stupních si stejně nechcete užívat poledne venku na sluníčku.
Po dalších dvou hodinkách šlofíčka jsme prohlásili, že jet lag je sice jen pověra, ale docela nás zasáhl, a že teda snad už máme dospáno dosyta. Po obědě začala konečně ta pořádná sranda, když jsme se rozhodli, že si pořídíme skútr, bez kterého se tady neobejdete, ale na kterém ani jeden z nás neumí.
Uklidňovala jsem Michala, na které padlo rozpočítadlo, že řídit bude on, slovy jako: „Miláčku, ale ty umíš jezdit na kole. Já třeba neudržím rovnováhu na věcech s dvěma kolama, a i tak jsem pár metrů ujela, ale ty jo, tobě to určitě půjde“. Nepomohlo to.
Motorku si šel půjčit lehce nervózní, ale asi to nebylo dost znát, protože už mu dávali stroj do ruky a jeď. Když se pak milé obsluhy zeptal, jestli mu ukážou „kde se to startuje“ začal zmatek na téma, „no počkejte vy nemáte řidičák“?
Já jsem byla ráda, že jednou neuvádím do rozpaků lidi okolo já a náramně si užívala, když mu vyměňovali motorku za slabší kousek. Místní paní se na ní jela pak projet, dofouknout gumy, a celkově vyzkoušet, jestli se na tom ti bílí nezabijou. Pan majitel nám mezitím vysvětlil, že právě přišel o kšeft, jelikož teď nám půjčuje levnější kousek, ale aspoň máme šanci ho vrátit. Navíc je v pohodě, když na něm budou nějaký odřeninky, protože už je stejně odřenej až hrůza.
Když se paní z testovací projížďky vrátila, ukázala Michalovi, kde se to startuje, co se jak dělá, a poslala ho si to vyzkoušet. Když se vrátil, vydali se spolu ještě pro benzín a pak jsme mohli vyrazit.
Moje bezmezná důvěra v Michalovy šoférské schopnosti byla zprvu neoblomná, nicméně postupem času se zlehka začala vytrácet. Nejdřív to bylo, když mi řekl, že nevidí nic v zrcátkách, a nejde mu to za jízdy naštelovat. Zastavovat bylo asi trapný, tak jsem se nabídla, že mu to srovnám. „No tak pojedeme naslepo“ ozvalo se, snad jen v žertu. Já štelovala, on si říkal, a i když tvrdil, že už dobrý, těžko se mi tomu věřilo, když jsem viděla jak pokaždý skloní hlavu o půl metru, když se do něj chce podívat.
Paní půjčovná trvala na tom, že nejdřív musíme na ostrově na sever. Sice tam nic není a nestojí to za to, ale dole jsou horší silnice, tak nejdřív radši rozhodně sever. Chvíli jsme se tedy projeli, a pak to konečně stočili tam, kam jsme chtěli, tedy na jih.
Silnice tam byly pěkný. Horská dráha by se za takovou projížďku nemusela stydět. Do kopce, z kopce a tak pořád dokola, stoupání a klesání tu 12, tu 19 stupňů a u každého kopce značka, která ukazovala vyklopený náklaďák.
Do kopce nám náš slaboučký skútr div nechcípal, z kopce se zas ozývaly z Michalových úst výkřiky typu „jééé, ono to nebrzdíííííí“ načež začal zuřivě dřít podrážkama bot o asfalt, což mi teda úplně efektivní nepřipadalo, nicméně jsem se snažila tvářit, že jsem s tím v pohodě. Když říkám tvářit, tak myslím spíš posedem těla, na obličej mi Michal totiž fakt neviděl. Takže zatím co v očích panika, výraz jsem měla, jak kdybychom sjížděli vodopád na raftu, můj posed byl uvolněný, dávala jsem si totiž setsakra záležet, aby snad Michal můj strach nevycítil ze zaťatých prstů v jeho žebrech nebo tak.
Cestou nás nikdo nepředjel. Ne proto, že bychom byli tak hustý, ale proto, že jsme celou cestu blikali, jakože budem odbočovat.
Nicméně do parku na samém jihu jsme dojeli bez větších komplikací, já jsem Michala pochválila, jaký je šikovný řidič, on mě pochválil, jaký jsem šikovný spolujezdec, ale myslím, že jsme byli oba rádi, že stojíme zas pevně nohama na zemi.
Národní park Mu Ko Lanta je obsolutně nádhernej, a pokud se sem chystáte, určitě se tam zastavte. Kromě majáku a krásné pláže v podstatě bez lidí, je tady i necelé 2 kiláčky dlouhý trail džunglí a je to nádhera. (Pozn.: u majáku si dávejte pozor, sice to tam píšou, ale já vám to radši stejně zdůrazním, z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že jo, fakt to tam klouže. Naštěstí mám jen naražený zápěstí, neboli „nižší loket“, jak tomu říká Michal, a lehce natáhlý sval u kolene, takže pohoda… ale stejně si dávejte pozor). Je tady samozřejmě spousta opic, takže Jony je v ráji, ale je tady taky neuvěřitelný množství ptáků… to platí teda pro celé Thajsko. Nikdy jsem takové množství pohromadě neviděla, respektive neslyšela.
Já tu mám dva opeřený oblíbence. Jeden, kterej dělá zvuk nápadně připomínající dost protáhlé „wooooooooooow“, což mi samozřejmě lichotí, a druhý, který se strašně řechtá, což už mi lichotí míň. Na každém kroku tak slyšíte jeho „chochocho“ a nedá se nesmát. Nebo aspoň neusmívat.
Jinak jsme, až na pár všelijakých ještěrek, žádná zvířata v parku nepotkali, ale to nevadí, času máme ještě hromadu. Když už jsme u zvířat, včera se nám stala taková veselost. Sedím si na kusu zídky, odpočívám, a kde se vzal, tu se vzal, řítí se na mě obrovský kus hmyzu. Jelikož největší hmyz, kterej znám je sršeň a z těch mám panickou hrůzu, tropím okamžitě scénu, že mě to chce zabít. K mému překvapení to ale nebyl sršeň, byl to Bumblebee Bat (Netopýrek thajský), nejmenší netopýr na světě. Zviřátko, které jsem si dala za úkol tady potkat, protože netopýry zbožňuju… jen jsem teda čekala, že se bude držet výhradně jeskyní, a ono ne. No nic, tak snad tomu dalšímu už infarkt třeba nezpůsobím.
Ale to jsem odbočila. Cesta zpátky už byla poklidná, prvně jsme klasicky stavěli pro pití (musím vůbec zmiňovat, že jsme si s sebou na výšlap žádnou vodu nevzali?), a tam taky nastala jediná naše komplikace s motorkou. A sice, že našla nastartovat.
Říkám Michalovi něco ve stylu „a nemáš zabržděnou tu páčku?“, ale okamžitě lituju, že mu do toho mluvím, protože přece to by ho napadlo, a už tak má stresu dost. Pak ještě poukážu na jeden knoflík, ale to už mě okřikává, že to jsou přece světla, a tak čekám a čekám a pořád se nic neděje. V hlavě už mám sesumírovanou celou prosbu o pomoc, pan prodavač, který nám dříve prodal vodu, už vstává a jde nám pomoct, když tu Michal sklopí tu zabržděnou páčku a můžeme vyrazit.
Zbytek cesty byl úplně na klid a už se s Michalem nebudu bát. Potřeboval se prostě rozjezdit. A navíc, rozhodně je to bezpečnější, než kdybych řídila já.
Jinak jen jíme, koupeme se a kecáme s místními. Často jim ukazujeme na mapě, odkud jsme, a naznačujeme prstem trasu do Thajska, za což chytáme první obdivné pohledy, ty druhé potom za to, že u nás bývá třeba i kolem nuly. Místní žijou v jakémsi klamu, že tady je nonstop 33 stupňů, i když teď mají kolem 39, a nic jiného si neumí představit. Přiblížení pomocí „to je ta teplota, kdy se voda mění v led“ funguje a všichni jsou v šoku, že tohle je možný i mimo ledárny.
A taky jsme se tady seznámili s místním věštcem, kterej jede neskutečný bomby! Denně odbaví 5-6 věšteb turistům po 800 bahtech, takže má o živobytí vystaráno. To stíhá v pohodě v čase 17-22, takže celý den se válí na pláži nebo cestuje. Musím říct, že na tyhle věci nevěřím, ale on je takovej frajer, že být tu o pár dní déle, určitě si něco nechám vyvěštit. Marketing oblíbenosti, aneb vidím, jak tam jde každej, tak já musim taky, holt funguje i na mě. Naštěstí se už zítra přesouváme na Phi Phi, takže si věštbičky nedáme.
