Opouštíme Phuket a konečně nás čeká to pravé dobrodružství. Khao sok. Džungle. Místo, kam se z celého Thajska těším nejvíc. Zabookovali jsme si rovnou čtyři noci, i když normálně bereme max. 2 najednou, protože sem jsme se fakt hodně těšili. Fakt hodně hodně moc.
Cestou na autobusové nádraží se zastavíme v monkey kavárně na snídani a hledáme, co že to v tom krásném Khao Soku podnikneme. V jednom článku se dočtu, že jsou v Soku pijavice. Z osobního zážitku nějakých mlaďochů se dozvídám, že pijavice by se z těla neměly strhávat a začnu proto hledat „jak se zbavit pijavice…“, našeptávač hází rady jako z jezírka, z rybníku, ale to mě nezajímá, dodávám proto do klíčových slov „z těla“. Článek číslo jedna je „thajské pijavice nikdy více“ a musím říct, že jsme se u něj dost zasmáli, doporučuju si ho přečíst. U pijavic se bavíme, varuju Michala, že jestli je potkáme, tak budu dělat hysterický scény. Jasně, já vím, že to nebolí, ale všechny červovitý věci jsou mi odporný a pokud mi chtěj brát krev, tak o to víc.
Když si o pijavicích načteme všechno, co jde, zjistíme, že, abychom se jich zbavili, tak je máme pálit cigaretama, prolévat alkoholem nebo mazat tea tree oilem (určitě, jojo určitě, jim budu dělat masáž). Poté odchazím na záchod.
Přestože je kavárna nádherná, moderní a čistá, potkávám na záchodě prvního švába. Ajajaj, rychle se vyčůrej a vypadni, říkám si. Zážitek se švábem mi nasadí brouka do hlavy, a já se začnu pídit po tom, co všechno za faunu nás to v Khao Soku vlastně čeká.
Takže kromě přívětivých savců v podobě medvědů, tygrů, leopardů a dalších, nás můžou udupat sloni, okrást tři druhy opic, nebo uklovat ptáci. S tím jsem cajk. Kategorii „plazi“ se mi ani nechce otevírat, jenže znáte to, zvědavost vám nedá, a kdo ví, třeba to nebude tak hrozný.
Je. Je tam asi 20 druhů všelijak jedovatých hadů (UMŘU, O MŮJ BOŽE, JÁ TAM UMŘU), od těch klasických, přes stromové, až po plovoucí. Výborně. Hlavně, že jsme nejeli na Filipíny, protože je tam JEDEN HAD, KTEREJ PLAVE. Vopravdu výborný.
Edit: Michal se narozdíl ode mě hadů nebojí, takže zatímco já to jen prolítla, on to poctivě načet. Hadů je 170 druhů, z toho „jen“ 48 smrtelně jedovatých. 10-20 smrtelných kousnutí za rok. A když ho potkáte, tak máte ztuhnout a počkat, až jde jinam. SUPER!!!!! Fakt super. Chtěla bych všem říct, že z hadů jsem měla strach ještě dřív, než jsem věděla, co to je, a moje nejhorší a nejranější noční můry byla právě procházka džunglí, kdy mi hadi padali na hlavu. Můžeme jet prosím domů?
No nic, tak když už jsme v tom, pojďme se podívat i do sekce hmyz. Výborně, výborně. Pavouků se nebojím, ale že bych potřebovala potkat obří tarantuli, to se fakt říct nedá. Dál tam máme škorpiony, další jedovatý pavouky, termity a obří mravence, a dál už jsem to nevydržela.
Jsem moc ráda, že jsme si Khao Sok naplánovali jako místo, kde konečně trochu „vydechnem“, jen jsem teda nevěděla, že dost možná vydechnem naposled. Já jsem hroznej poseroutka, vím to o sobě, a ne nevím, co jsem si myslela. Už jsem vám říkala, že na cestách jsem čas od času úplnej debil. Jenže já si prostě džungli představovala jako větší les, ne jako místo, kde se tě snaží všechno zabít, a co se tě nesnaží zabít, tak aspoň odsaje nějakou tu krev.
Zvířátka mám ráda, ale na rovinu, ve volné přírodě z nich mám respekt. Ano, i z těch, který mám ráda, včetně opiček, a ty mám snad ze všech nejradši. Prostě to tak je. Jestli mě tam něco ale doopravdy napadne / budu mít pocit, že mě to chce zabít, je mi jedno jak moc to bude pravda, jak moc to zvíře je na papíře roztomilý, nebo jak moc mám daný druh ráda, ten kus vegana ve mně může táhnout do háje a všechno kolem mě umře, prales shoří a nezájem. Dobře, samozřejmě že přeháním, ale fakt mám strach.
A proč to teda neotočíme, a nejedem jinam?
Tak zaprvé, hrdost. Ta potvora mi dělá problém na každém kroku.
Zadruhé, Michal řekl, že cancelation fee je dost (celá suma za 4 noci), takže to prubnem. Ok.
No a zatřetí, třeba se tam otužím a budu se bát přístě míň.
Ale spíš ne, s ohledem na to, že cestou na nádraží jsem se lekla myši (to ještě dobrý, periferně jsem viděla pohyb a nevěděla, co za zvířátko tam cupitá, budiž), ale i PADAJÍCÍHO LISTU. No bude veselo.
Michal poslední hodinu říká už jen „booože, booooože“ a „to bude dobrý, uvidíš“. Myslím, že spíš ale uklidňuje sebe. Já už si říkám jen „třeba to nebude tak hrozný“, ale nepomáhá to.
P. S.: Fotku nemáme, neb tam ještě nejsme, takže úvodka je naše poslední zamávání před džunglí. Máváme, ahoj!
