Fotbal, jojo, už je ten čas. Adam má narozeniny a shodou okolností se nám to vcelku pěkně kryje se zápasem Swansea x Valencia, který se koná jen o den později. Už dlouho dopředu jsem pořídila lístky, zařídila, abychom alespoň jednou jedinkrát měli společné volno a je tak čas si zas jednou trochu povyrazit a něco málo si tady i užít. Samozřejmě se jednalo o dárek pro Ádu, ale přece mu nekoupím jen jeden lístek, a když už jsem vzala dva, tak mě vzal teda s sebou, protože co si budeme povídat, zas tolik lidí na výběr tady stejně nemá.
Zápas začínal až v osm, ale my jsme měli jen ranní směny, jinak celý den volno, a tak jsme ke stadionu dorazili už lehce po čtvrté, nasát trochu té atmosféry a taky trochu alkoholu. Ani jsme ale nemuseli tolik spěchat, vypadá to, že ve Swansea se na zápas připravují už od rána, už když přijíždíme do města je vidět, že se tady něco děje. Buď běží enormní výprodej fotbalových dresů, nebo bude fotbal. I když miluju ty naše pražský kurvy, s tím, co se děje tady se to nedá srovnat. Tady se fotbalem vyloženě žije. Nikomu nevadí, že šály a dresy jsou v den domácího zápasu běžnou součástí pracovního oděvu, chápu to ještě ve sportsdirectu ale v klasickém tescu mě to poněkud překvapuje… nelhu vám, i pán v bance má alespoň odznáček. Zkrátka jsou tu na to jaksepatří pyšní. Na stadion nespěcháme, času máme spoustu a je radost si tohle užívat.
Jakmile dorazíme, hned se vypravíme pro první pivko, nejsme jediní, ale zatím tady není až taková fronta. Šup tam s jedním a honem honem do fanshopu, protože už se tam začínají dělat fronty a my teda bez šály rozhodně nikam nejdem. Fan shop je… wow. Kam se hrabeme. To nevypadá jako fanshop, to vypadá jako klasickej high fashion obchod. Ano, klubové barvy tady najdete, ale až na regál určený pro fandění (čti plný šál a dresů), jsou tady velmi elegantně poschovávané. Čepice a rukavice s decentní výšivkou, teplákovka s malým nápisem „Swansea“ na lemu, a mimo to spousta outfitů do města, kde logo klubu doslova hledáte. Najdete, je tam, ale nejedná se o klasické klubové předměty, tady je důležité, abyste si klub nosili všude s sebou, do práce, do města, do školy… a jako výrazní fanoušci se oblékáte přece jen na zápas. Alespoň takhle si to překládám já a… hrozně se mi to líbí. V mezičase se ale vytvoří fronta a tak na nákup kašleme a jdeme radši zpět na pivo.
Atmosféra je tu skvělá, pivo teče proudem, všichni se skvěle baví, lidé se netrousí po všech možných restauracích ve měste ale zdržují se pěkně před stadionem. Kdo má hlad, zajde si pro jídlo do jedné ze dvou místních restaurací, kdo má chuť na pivo, vystojí si frontu u stánků a pak se přidá ke své „partičce“. Piva kupujeme už po dvou pro každého. Tu a tam se ozve nějaký pokřik, něco se zazpívá a všichni nás plácaj po zádech, že jako super, že jakožto „cizáci“ jdeme fandit zrovna Swansea. Jasně, vždyť tady bydlíme. Ale něco vám povím, Španělsko taky miluju a Valencie je nádherná, proto jsem ostatně tenhle zápas vybírala… ať to dopadne jakkoliv, my budeme šťastný.
Cestou na stadion nás zkontroluje obsluha, prohlédne kapsy, zlehka prošacuje, a namísto protivného „tak teda jděte“ s námi prohodí pár slov, zejména o tom, zda je vše v pořádku a jestli se nám cestou nic nestalo, kudy se chodí ven a na koho se obrátit, kdyby byl jakýkoliv problém. Nikdo nikam nespěchá, netlačí se, přestože je vyprodáno a turnikety musí projít přes 20 tisíc lidí. Jó to je jiná než v Praze.
Turniket byla hrozná sranda, pro nás tedy. Pro ty tlusté lidi, které se jím tak tak protáhli, už taková ne. Adam se smál, až se za břicho popadal a fotku samozřejmě neudělal, máme pro vás tedy jen procházejícího normálního pána, však vy si to dokážete představit, směle do toho.
Stadion cajk, k tomu nemám co říct, prostě stadion no, moderní srandička, trochu se podobá vršovickému svatostánku. Fast foodové jídlo, nealkoholické pivo (naštěstí jsme se napili včas venku) a už se usazujeme a je to tady, písk a začínáme. Fandíme nakonec přece jen Swansea, i přesto, že za ni nastupuje Bony Bubák Wilfried, sedíme totiž téměř u kotle, a tak se nám moc nechce halekat španělské popěvky. Ne že bychom je uměli. Ne že bychom uměli ty anglické. Ale o slova nejde, občas se chytneme a občas jen tak mručíme, vytleskáváme rytmus nebo prostě hanebně předstíráme, že víme, vo čem je jako řeč. Z plných plic zpívá sotva půlka sektoru, takže někdo je stejně podpořit musí. Celkem jsem z tohodle zklamaná, čekala jsem víc, vždyť je to Anglie!!!!!! Aha, tohle je vlastně Wales, tak nic.
Zklamání v kotli mi vynahrazuje děj na bojišti, konečně je tady pořádná šance a Valencia střílí góóóól! DoprdeledyťjávlastněfandímSwansea, sesunu se zase zpátky do křesla a dělám jakože se nic nestalo. V druhé půlce zápasu Swansea konečně zatlačí, fanoušci začnou řvát, zpívat, všechno pořádně ožije a Swansea dává gól! Teď už jásám zaslouženě, opět ale jen na chvilinku, protože co nevidět hlásí rozhodčí ofsajd. EXCUSE ME, ale i holka pozná, že tohle teda žádnej ofsajd nebyl ty troubo! (Později si pouštíme ještě záznam a skutečně široko daleko nikde žádnej ofsajd). Oslava gólu, následná nevole po jeho neuznání, fandění po zbytek poločasu, řev kotle i okolních tribun, vyprovození rozhodčího po zápase… konečně ta správná Británie! Zbytek zápasu jsme si užili nesmírně, všechno to vřelo, hřmelo… no prostě paráda.
I přes několik dalších šancí však skončil zápas 0:1 a Valencia tak vyhrává. Přesně tohle jsme zažili minulý rok ve Španělsku (Zaragoza x Valladolid) a je to pěkně nahovno. Průměrná atmosféra, těsná prohra domácích, skoro žádné góly… fotbalová turistika zkrátka není naše nejsilnější stránka, ale co, příště už to snad dopadne líp, a jestli ne, doufejte, že nejedeme fandit zrovna vašemu týmu. Pro nás to byl ale i tak naprosto neuvěřitelný zážitek, ovšem tady naše dobrodružství teprve začíná.
Zápas končí relativně pozdě večer (čti po čaji o páté), a tak do naší vesnice již nic nejezdí. Původně jsme tady chtěli přespat v hotelu, ale zařídit si volno na zítřejší ráno se nám nakonec nepodařilo, i přes to, že jsme se o to snažili více jak měsíc, a tak musíme, chtě nechtě, objednat taxíka a jet. Nejdřív ale sjedeme do centra, ať zbytečně neplatíme ještě o dalších 10+ liber víc, lístek na autobus máme z odpoledne, tam tedy dojedeme v pohodě. Jede nám to za dvacet minut a tak chvíli na zastávce probíráme, jak je to vlastně naprd, že jsme promrzli na stadionu, teď mrzneme na zastávce, bůhvíjak bude v taxíku a doma nás žádné příjemné teploučko taky nečeká. Po dvaceti minutách autobus konečně přijiždí a aniž by přibrzdil pokračuje vesele dál svou cestou.
Adam je překvapen, já však ještě víc, za tu dobu tady jsem si zvykla, že mi každý autobusák zastaví kdykoliv a kdekoliv. Co to jako bylo tohleto? Znáte takové ty značky, které určují, kolik lidí se do autobusu vejde na sezení a stání? No tak tady se, vážení a milí, tyto předpisy skutečně striktně dodržují a u posledního nočního autobusu v zimě to fakt nasere. Ale nedá se svítit, nic dalšího nepojede. Podnikneme tedy pěknou procházku přes takřka celé město a prohlédneme si Swansea zase z jiné, noční, promrzlé perspektivy.
Když už jsme skoro na konci města, objednáváme taxík. S mladým indem smlouváme několik minut, do té naší prdele je ochotný nás odvézt za 50 liber, což mu dát nechceme, a tak uplatňujeme všechny možné praktiky, které nás napadnou, včetně nepříliš geniálního odchodu se slovy „tak to my nechcem, nashle“. Naštěstí kšeft očividně potřebuje víc, než my domů, a tak jde s cenou dolů a za 30 chechtáků nás do té naší vesnice vezme. Nevím, co bychom jinak dělali. Na taxametru svítilo po zabrždění 45 liber, ale dohodnutá cena platila. Nevím, jestli to měl nastřelený, nebo jsme ho usmlouvali fakt pod cenu, ale vzhledem k tomu, že netopil, mi to je jedno a už se jenom těším, až si konečně zalezu pod peřinu a nechám si zdát o topení.
